Článek
Před pár dny jste se vrátila z Japonska, kde vám na hirošimském festivalu animovaného filmu věnovali retrospektivu a kde jste zasedla také v porotě. Užíváte si „porotcování“?
Ono je to tak, nejprve člověk dělá filmy, pak je učitelem a porotcem a filmů tolik nedělá. Já to naštěstí ještě s vlastní prací kombinuju, ale musím říct, že si poroty užívám, protože ráda o filmech diskutuju. Jezdím vlastně do porot hlavě kvůli povídání, ani ne tak kvůli hodnocení.
Máte o vítězi hned jasno?
Většinou se na favorita čeká, protože je sice dost docela dobrých filmů, pak je i několik výborných, ale vy do posledního dne čekáte na něco, co bude ještě lepší, překvapivé, co uvidíte poprvé. Každá porota by totiž ráda ocenila něco nového.
Dokázala byste popsat pomyslné stupínky mezi skvělým a výborným filmem?
Mám ráda filmy, které mě strhnou. Moje posuzování se ale dost liší u animovaných a u hraných filmů. Krátké animované snímky vás většinou – až na výjimky – nedojmou, nepůsobí na vás emocionálně, protože na to nemají čas. Za těch pět, deset, patnáct minut spíš sledujete příběh nebo vizuální hru.
U hraných filmů se zase někdy setkáváte s díly, která jsou třeba formálně úžasná, ale působí chladně. A nejlepší film? Nějak to prostě poznáte. Jde jen o to, shodnout se s ostatními porotci. Rozhodování je vždycky těžké a vy doufáte, že přijde film, který strhne v porotě všechny.
Bývají ty diskuse tvrdé?
Vždycky jsou důležité proporce, jak se lidi v porotě sejdou a kdo jak dokáže mluvit a přesvědčit, případně převálcovat ostatní. Narážím třeba na to, jak jsem byla jednou v porotě s panem Jakubiskem a tomu se dalo těžko odporovat, i když nakonec začal spolupracovat. Ze začátku byl ale velice kategorický.
U studentských filmů se vaše hodnotící kritéria nějak mění?
Ani ne, mnoho studentských filmů je skvělých. Právě u nich přicházejí často ta nečekaná pozitivní překvapení. Kdybych měla hodnotit rozdíl, tak je možná v tom, že občas vidíte okouzlení nějakými současnými formálními postupy v tom smyslu, že si studenti neuvědomují, že to, co dělají, není moderní, ale jen módní, že to není něco, k čemu sami dospěli – že je to jenom třpytka doby.
Vzpomínáte ráda na svá studentská léta?
Jak se to vezme. Moje studentská léta byla zábavná jedině tím, že jsem byla v baletní jednotce Křeč. Na UMPRUM mě to moc nebavilo. Ale po škole, když jsem začala jezdit s prvním filmem na festivaly, tam jsem teprve začala chtít ve filmech pokračovat. Na festivalech totiž potkáte lidi, kteří jsou stejně staří jako vy a taky to zkoušejí, a hned vedle nich potkáváte legendy, režiséry, o kterých jste do té doby jenom četla nebo se učila. Oni jsou tam najednou opravdovský – a vy k nim chcete patřit, chcete být součástí toho veselého varu a mít příští rok na tom festivalu zase film. Festivaly jsou úžasná motivace.
Začínala jste krátkým animovaným filmem a postupně přecházela i k tomu celovečernímu hranému. U režírování hraného je třeba velká dávka diplomacie, u animovaného zase nesmírná trpělivost. První film s živými herci musela být velká změna...
Ano, diplomacie je něco, co je mi naprosto cizí. Při prvním filmu jsem to zvládala hodně špatně, poprvé jsem seznala, že režírovat hraný film je hlavně o tom vycházet s lidmi a nějakým způsobem jim vysvětlit, co chcete. Já jsem tam tehdy byla tak stažená do sebe, plná strachu a nejistoty, že jsem nebyla schopna s nikým mluvit – a to nebylo vůbec dobré. Ale na druhém filmu jsem už byla trochu klidnější a jistější.
Nezískala jste potom k hranému filmu větší sympatie?
Nějak jsem si tím jen zkomplikovala život. Dávno předtím jsem si byla vědoma toho, jak je v animaci přemíra práce neúměrná výsledku. Když po dvou letech máte deset minut animovaného filmu, pak je to trošku marnost. Je málo příležitostí, kde animovaný snímek promítnou, a velmi málo lidí, kteří by jej uměli ocenit. A naproti tomu hraný film je dlouhý, je v kinech, má publicitu, dokonce si myslím, že i ten nejhorší hraný film má víc publicity než nejlepší krátký animovaný. Takže režírovat hraný film byla lákavá nabídka, ale bohužel jsem tím ztratila trpělivost animovat.
Pořád ale animace děláte.
Samozřejmě, baví mě ta absolutní vláda nad tím, co udělám. Doma si něco upeču, přidám si k tomu hudbu a mám malý film, který si udělám sama a na který se pak – většinou – úplně sama dívám.
