V roce 2008 Divadlo roku, jehož inscenace Sonety temné lásky, Sclavi - Emigrantova píseň nebo Čekárna omračují evropské festivaly včetně Edinburku, se třemi nominacemi na prestižní cenu Europe Prize New Theatrical Realities, ansámbl špičových perforemrů, tanečníků a zpěváků, přijde nejspíš o jeskyni, a vzápětí i o farmu.

Evropská recidiva

Kvůli havarijnímu stavu objektu v Preslově ulici v dílnách někdejšího Realistického divadla, a vinou přetrvávající grantové mizérie „padá to, na co jsme se tři roky chystali,“ říkají posmutněle Dočolomanský s manažerkou Šárkou Pavelkovou. „Zmizela vize rezidentury, což stmelovalo náš soubor. Hrozí přerušení kontinuity tvorby i samotné existence.“

Jeden z nejviditelnějších reprezentantů české kultury v zahraničí (problémy mají i bratři Formanovi, a bude je mít i brněnská Husa na provázku a další soubory) tak doplácí na léta neřešenou kulturní politiku státu, jehož představitelé naprosto krátkozrace podceňují samu existenci kultury, nepoučeni vývojem v Evropě na přelomu 50. a 60. let minulého století.

Nouze cti netratí?

Dočolomanský nyní připravuje v Sao Paulu projekt La Strada, inscenaci o chudobě a hledání hodnot života, inspirovanou tradičními formami brazilského tance. „Naším hlavním cílem ale je vytvoření zázemí v Praze, aby lidé z celého světa jezdili za námi. Těžit z toho přece může hlavní město i celá kulturní scéna. I tak nás víc znají venku než doma,“ stýská si Pavelková.

Divadlo v 7 a půl, Buranteatr, Hořící žirafy, Feste, Vosto5, Tramtárie... Kolik nadějných souborů už ignoraci státu zejména k mladé kultuře nevydrželo, nebo živoří?! Stát se bohužel stydět neumí.