Ve své tvorbě jste se zabýval řadou témat, kritikou supermarketové kultury, tenisem i současnou českou politikou. Přesto jste se proslavil tzv. broučími obrazy. Proč jste zvolil právě hmyzí motiv?

Přitahovaly mě různé abstraktní struktury. Zajímal mě moment, kdy přijdete do galerie a vidíte nějakou chvějící se barevnou plochu, přijdete blíž a zjistíte, že to jsou těla broučků, i když stylizovaných. Chytlo mě to tak, že jsem brouky maloval několik let. Byl jsem fascinován každým dalším obrazem, protože jsem od prvního tahu nevěděl, jak to dopadne.

Jsou to konkrétní druhy brouků?

Ne, je to jeden typ, který jsem si vymyslel a kterého jsem různě modifikoval. Je to v podstatě tah štětce, který jsem dalším tahem modeloval, k tomu jsem přidal nožičky a ty ještě víc plochu rozrastrovaly. Je to spontánní rychlá malba, tahů je tam hrozně moc.

S tvorbou Romana Franty se můžete v září setkat v táborské Galerii U radnice. Bůh je v detailu 2 (akryl na plátně, 2010).

S tvorbou Romana Franty se můžete v září setkat v táborské Galerii U radnice. Bůh je v detailu 2 (akryl na plátně, 2010).

FOTO: archív, Právo

Prý jste původně myslel na zrnka rýže, až z toho vznikli brouci?

Ve škole jsem dělal struktury přírodních motivů, vždycky mě zajímaly množiny, fascinuje mě třeba síla energie davu lidí. Jen si vezměte, jaký jde strach z toho, když dupou vojáci po náměstí. Nechtěl jsem dělat pořád barevné obrazy, z rýže měl být takový chvějící se monochrom. Jenže mi zrnka rýže začala připomínat larvy a pak brouky.

Proč jste nakonec brouky opustil? Už to byla nuda?

Jednak bylo přebroučkováno a už jsem měl v hlavě nová témata. Navíc po tak dlouhé době jsem už dopředu věděl, jak bude obraz vypadat – a najednou mě to přestalo bavit, už jsem neměl nutkání obraz dotáhnout do konce. Bez momentu překvapení je to hrozná dřina, něco jako píchačky ve fabrice.

Jaké nové téma vás teď chytlo?

Téma smrti. Jednak kvůli události v rodině a taky mám rozečtenou úžasnou knihu od Juliana Barnese Žádný důvod k obavám. Barnes zajímavým způsobem nahlíží na smrt, na to, jak se s ní člověk musí vypořádat. Je to košaté a otevřené povídání s nečekanými postřehy. I já jsem začal nad tím jinak přemýšlet, uvědomil jsem si, že ne všechno spojené se smrtí musí být ponuré a depresivní, že smrt může přinést i hezké momenty, jakkoli to zní divně.

WEN 2 (akryl na plátně, 2004–05)

WEN 2 (akryl na plátně, 2004–05)

FOTO: archív, Právo

Jaká příhoda vás v knize nejvíc zaujala?

Inspirovaly mě tam spíš některé myšlenky, ty jsem si vypisoval. Jako například – Smrt není umělec, protože ten není tak spolehlivý, kdežto smrt je jistá vždycky. Zaujalo mě, že se na tohle téma dá dívat s nadsázkou, s lehkým humorem. Je to sice strašně těžké, ale myslím, že řada z nás si vůbec nedokáže připustit, že by uvažovala o smrti s humorem.

Inspirují vás knihy, hudba nebo filmy často?

S hudbou a malbou jsem experimentoval před patnácti lety. Občas si vypisuju citáty a k tomu si kreslím, tak jsem si říkal, že bych vydal knížečku citátů a kresbiček. Ale aby vznikl celý cyklus obrazů na základě jediné knihy, to se mi ještě nestalo.