Proč se věnujete zrovna komiksu?

Ke komiksu jsem se dostal ještě před tím, než jsem se naučil abecedu. Byly mi tři nebo čtyři roky, když mi rodiče poprvé dali komiks, abych jím listoval, díval se na obrázky - zalíbilo se mi to a zkusil jsem nakreslit vlastní příběh. Pak jsem se naučil abecedu, poznal jsem možnost sdělit něco slovy, ale komiks mě přitahoval daleko víc, stal se mi nejpřirozenějším způsobem vyjádření.

Jsou komiksy ve Švédsku populární tak jako třeba v Japonsku, ve Francií nebo ve Spojených státech?

Minimálně posledních dvacet let lidé ve Švédsku považují komiks za jedno z regulérních médií. Komiks tu je vnímaný téměř na stejné úrovni jako tradiční média, literatura, výtvarné umění nebo film.

Jak jste se s vaším komiksem dostal do Čech?

Vaše země si našla mě. Před pár lety se nakladatelství Mot dostalo k mým knížkám, kontaktovali mě a předloni vyšel v překladu první sešit - Pixy, letos druhý - Kontejner. Jsem jim za to vděčný.

Jak vznikl váš hrdina Pixy? Měl jste nějakou reálnou inspiraci nebo vám ta figurka prostě jednoho dne vyskočila z hlavy?

Charakter Pixyho a způsob, jakým se dívá kolem sebe, odpovídá lidskému zárodku. Zárodek sám o sobě vypadá jako komiksová postavička: velká hlava, velké oči, malá ústa - je jednoduché ho nakreslit. I Pixy je jednoduchý, ale v příběhu nejde tolik o jeho vlastnosti. V té knize jsou důležité především charaktery lidí, kteří Pixyho obklopují. On je jenom katalyzátorem, tím, kdo způsobí, že se začnou dít věci, začne se rozvíjet příběh.

Vaše příběhy, a nejen Pixy, ale i v Kontejneru, se odehrávají v temném, apokalyptickém prostoru a čase - vidíte svět tak, nebo je to nadsázka, černý humor?

Nemyslím si, že bych přeháněl, není to nadsázka. Prostě kreslím věci, které mám rád: staré domy, které se rozpadají, rozpraskané zdi, díry, stopy dlouhého života. Nelíbí se mi perfektní, nablýskané věci - novota mě nudí.

V rozhovoru, který je otištěný v českém vydání Kontejneru, přiznáváte, že vás ovlivnil český filmový režisér Jan Švankmajer - v čem?

Viděl jsem v osmdesátých letech většinu Švankmajerových krátkých filmů, když jsem studoval filmovou produkci a jezdil po festivalech. Líbila se mi jeho surrealistická, netradiční struktura děje, kdy se může stát cokoliv, kdy nic nelze očekávat. Fascinuje mě způsob, jak pracuje s předměty denní potřeby, jak je oživuje, vytváří z nich nové bytosti.

Druhou z osobností, které v rozhovoru zmiňujete, je Franz Kafka...

Kafku jsem poznal ještě před Švankmajerem, jedna věc mi uvízla v paměti: jeho humor, který sice není každému zřejmý, většina lidí v Kafkovi vidí především tu depresivní rovinu, ale já jsem se smál, když jsem četl jeho povídky. Pak se mi dostala do rukou Kafkova biografie a tam jsem se dozvěděl, že v jeho životě moc humoru nebylo.

Pixy má v sobě i něco z punkové, undergroundové kultury. Ovlivnil vás punk rock?

Když mi bylo osmnáct dvacet, punk a post punk byly hudební směry, které tehdy zažívaly boom. Já jsem dospíval na přelomu 70. a 80. let. Dodnes mě raná osmdesátá léta v muzice přitahují. Ovlivnil mě ten způsob intenzivního vnímání světa, otevřenost novým podnětům.

Jste autorem rozsáhlých příběhů i krátkých stripů, kreslíte v barvě i černobíle. Která z těch poloh je vám nejbližší?

Rád bych dělal delší příběhy, ale je to problém: musím nějak vydělávat peníze. Když pracuji na něčem delším - třeba Pixy vznikal tři roky - dělám bokem kratší věci pro časopisy: tří- čtyřokénkové stripy, maximálně příběh na jednu stránku. Moc mi to nevyhovuje, mám málo místa na to, abych se vyjádřil přesně tak, jak chci. Dneska cítím, že některé věci, které jsem takto udělal, měly být delší.

Co chystáte? Vyjde váš nový komiks i v Čechách?

Příští rok by mi v Motu měla vyjít další knížka: příběh, na kterém jsem pracoval s ještě jedním umělcem. Byl to zvláštní způsob práce, kreslit každý obrázek ve dvou, psát dohromady text. Příběh se nám začal rodit v hlavě v roce 1999, kdy jsme navštívili země bývalé Jugoslávie, Slovinsko a Srbsko. Měli jsme tam naplánovanou výstavu, ale měsíc před odjezdem začalo NATO bombardovat Srbsko a z našeho původního plánu sešlo, odjeli jsme do Sarajeva. Po návratu jsme se rozhodli tu zkušenost zpracovat.

Takže komiks o válce?

Ne tak úplně. Chtěli jsme původně zachytit to, co jsme viděli, ale čím víc jsme na tom příběhu pracovali, tím víc jsme se vzdalovali původní představě: nakonec z toho vyšel příběh o nás dvou. Ještě pořád si myslím, že víme víc o sobě než o Bosně nebo Srbsku.