7th Symphony je vaše první deska po třech letech. Předtím to byla Worlds Collide, ale ještě předtím jste nové album vydávali v podstatě každý rok. Proč to tentokrát trvalo tak dlouho?

Po vydání Worlds Collide jsme byli na dlouhém turné. Celé dva roky jsme intenzivně hráli, máme za sebou asi dvě stě koncertů. Také nám nějakou dobu trvalo, než jsme našli další společnou vizi. Nyní jsme ale o to spokojenější a šťastnější, protože jsme si prošli všemi nezbytnými fázemi cesty k novému směru. Pochopitelně je další krok vždy o něco těžší než ten předchozí. Už Worlds Collide bylo velmi mocné a dobře znějící album s chytlavými písničkami. Technická produkce byla dokonalá. Dlouho jsme nevěděli, jak to překonat. Byla to výzva.

Jak dlouho trvala příprava nového materiálu?

Už minulý rok v létě a na podzim jsme složili několik písniček, ale pořád to nebylo ono. Nemohli jsme si za nimi plně stát. V našich začátcích jsme inklinovali k hodně tradičnímu rocku, časem jsme si ovšem uvědomili, že díky tomu, že hrajeme na violoncella, můžeme vytvářet odlišnější hudbu. Uchylujeme se k čím dál odvážnějším hudebním řešením.

Bodem zlomu bylo to, když spoluhráč Eicca Toppinen přinesl písničku At the Gates of Manala a my jsme si ji zamilovali. Byla jiná než ostatní a nám bylo jasné, že od ní se album bude odvíjet a písně budou v tomto duchu. Ta píseň je dlouhá jako týden, má až bláznivě silný prostředek, který vyplyne do nádherného závěru. Nesoustředili jsme se na prvoplánově chytlavé melodie. Spíše jsme pracovali, jako kdyby šlo o písně se zpěvem, jen místo zpěvu většinou dominuje violoncello.

Někdy to ale zní, jako by hrála kytara…

Tentokrát na desce není žádná kytara ani nic dalšího kromě zpěvu našich hostů. Vše je pouze více či méně modifikovaný zvuk našich violoncell. Ale abych nelhal, musím přiznat, že během nahrávání jsme občas vřískali a dělali podobné bláznivosti. Takže se vlastně dá mluvit i o jistých vokálních partech členů kapely. Občas se totiž hudba podobala velkolepému honu, zdálo se, že se ženeme za nějakým cílem a mohli bychom pokračovat do nekonečna. Přemýšleli jsme tedy, jak dospět k jádru a smyslu skladby.

Proč se album jmenuje 7th Symphony?

Zaprvé je to naše sedmé album a zadruhé jsme naši hudbu vždy považovali za více či méně symfonickou. Už proto, že hrajeme na klasické nástroje, i proto, že nám vždy záleželo na albech jako celku. Vše musí mít své místo.

To je to, co má dnes vaše hudba společného s hudbou vážnou, nebo symfonickou?

Ano. Když si dá posluchač desku do přehrávače, je proveden celým příběhem. Síla instrumentální hudby je v tom, že si každý může příběh vytvářet sám. Svoboda, kterou dává naše hudba představivosti, je největším trumfem Apocalyptiky. Album nemá strukturu klasické hudby, ale chtěli jsme zdůraznit fakt, že jde o kompaktní celek. Nadhled nad jednotlivými částmi je i základem klasické hudby.

Nejzábavnější ale je, že celek mohou tvořit naprosto odlišné styly. Pestrost hudebních poloh je na novém albu větší než kdykoli předtím. Klasické momenty jsou tak klasické, že nemají nic společného s populární hudbou, a naopak trashmetalové sekvence odkazují na kořeny žánru.

Na albu máte několik hostů. Podle čeho je vybíráte a jaký je jejich autorský vklad?

Výběr není jednoduchý, protože je opravdu mnoho skvělých hudebníků, které bychom rádi oslovili. Naši hosté si většinou jednoduše vyberou píseň, která se jim nejvíc líbí, a sami si vymyslí, jak ji obohatit. Výhoda takového přístupu je, že pak mají k té písničce osobní vztah. Když si třeba zvolí vlastní text, jsou jistě přesvědčeni o tom, co zpívají. Například Gavin Rossdale ze skupiny Bush zpívá v písni End of Me, což je nejvíc rocková část alba. Přitom on není úplně typický rocker. To mě na tom baví. Gavin zpívá velmi intenzivně, takovým sexy brutálním způsobem.

Máte jako Apocalyptica ještě nějaký hudební sen?

Největší výzvou je pro nás pokračovat dál v práci. Rád bych nás viděl za deset let dělat totéž, co nyní. Můj sen je mít také v budoucnu stejné nadšení pro věc a možnost cestovat s kapelou a hrát po celém světě.