Existuje nějaký film, díky kterému jste propadl hereckému řemeslu?

Je jich spoustu. Ale moje první zkušenost s herectvím se datuje do mých šesti let. To jsem zkoumal na našem domácím televizoru, jak se do něho leze. A potom v patnácti jsem šel do jednoho malého kina v Los Angeles a poprvé viděl na plátně Jamese Deana. Tam jsem už profesi propadl definitivně. James Dean měl na mě větší citový efekt než jakákoliv písnička od Beatles či jakýkoliv obraz, který jsem kdy spatřil.

Jaký citový efekt má mít film Čarodějův učeň?

V určitém smyslu je love songem všem našim učitelům a učitelkám. A vůbec všem, kteří nás v životě něco naučili. Jako byl v mém případě můj otec, který pro mě objevil Picassa, Felliniho, Orsona Wellese. V mých dětských vzpomínkách je to on, kdo provokoval moji fantazii. Měl mimo jiné dost bláznivý účes – něco mezi dirigentem a šíleným vědcem, proto má podobné vlasy i moje postava v Čarodějově učni.

Když přemýšlím, co všechno mi dal, napadá mě, že mu nikdy nijak zvlášť nezáleželo na penězích. Živil se jako sociální pracovník, pracoval s mladými lidmi. Snažím se na to navázat i svou charitativní činností.

V čem je tedy vztah mezi čarodějem a jeho učněm podobný vztahu mezi otcem a synem?

Každý otec chce dodat svému dítěti dostatek sebevědomí, aby se v životě neztratilo. A tady je to podobné. Posláním našeho filmu je podpora rodinné soudržnosti jako takové. Není jen vtipný, nejsou v něm jen akční scény, má srdce. I když já o tom takhle mluvím nerad. Je trochu trapné publiku napovídat, co si má myslet. Zvlášť když vztah mezi divákem a filmem je velmi intimní.

V patnácti jsem šel do jednoho malého kina v Los Angeles a poprvé viděl na plátně Jamese Deana. Tam jsem herectví propadl definitivně

V patnácti jsem šel do jednoho malého kina v Los Angeles a poprvé viděl na plátně Jamese Deana. Tam jsem herectví propadl definitivně.

FOTO: Reuters

Ale snad Čarodějův učeň oslavuje onen vztah dětí, studentů a jejich rodičů a učitelů. Ostatně i svět iluze je něco, s čím každý malý kluk přijde do styku. Všichni máme své kouzelnické období. I když já si z toho svého žádné triky nezapamatoval, musím přiznat.

Takovým kouzelnickým trikem současné kinematografie jsou 3D filmy. Přemýšlel jste jako producent Čarodějova učně i o jeho natočení ve třetím rozměru? A co si o tomto fenoménu myslíte?

Ano, zvažovali jsme to, ale přece jenom do Avataru jsme si ještě neuměli představit všechny jeho možnosti. 3D je jinak fascinující. Zajímá mě i jako herce, co všechno můžete dělat s filmovou formou. Už jsem si na jednom malém projektu zkoušel, jaké je si z plátna sáhnout do první řady. Bavilo mě to.

Opravdu existoval na place spor mezi vámi a režisérem Jonem Turteltaubem? Vy jste údajně chtěl víc temný snímek, on více komediální.

Nemyslím, že jsme mezi sebou měli nějaký konflikt, bylo to spíš o nalezení rovnováhy. Jon je skvělý režisér pro podobný typ snímků, dokáže dělat pozitivní filmy, dodat jim spoustu legrace. A já ho nechtěl v tomhle nijak krotit, jen jsme se dohodli, že tam dodáme více napětí, intenzity ve vztazích, aby jasněji vyniklo, co chceme říct. Myslím, že výsledek je dobrý kompromis mezi obojím.

Jinak s Jonem Turteltaubem jste prý spolužáci ze střední školy.

Ano, dokonce jsme spolu hráli divadlo, oba jako herci. Zvlášť mě baví jedna vzpomínka, kdy měl Jon na jevišti plakat. Ale nešlo mu to, tak si zakryl oběma rukama obličej a třásl hlavou na všechny strany (smích). Dokonce jsem to gesto pak v jednom filmu použil.

Bylo to dost příšerné představení, ale třeba ve školním orchestru tam hrál Lenny Kravitz. Nedávno, shodou okolností v den, kdy jsme se s Jonem dohodli, že bude Čarodějova učně režírovat, jsme se šli do stejné střední školy na podobné představení podívat. A těsně před začátkem mě oslovila jedna dívka. Asi chce podpis, říkal jsem si otráveně. A ona: „Pane Cagi, víte, tady je zakázáno mít v puse žvýkačku.“ Já se otočil a ukázal za sebe. „Ale tamtem ji má taky!“ Připadal jsem si zase jak puberťák. Bylo to milé.