Po devadesátých letech přišla léta „nultá“, Leica Gallery byla Václavem Klausem a jeho prezidentskou kanceláří z Pražského hradu vykázána a činnost Pražského domu fotografie je pro změnu dlouhodobě blokována magistrátem.

Ke stému výročí narození jednoho z nejvýznamnějších francouzských fotografů Willyho Ronise (a zároveň prvního výročí jeho úmrtí) tak u nás proběhlo jenom pár klubových projekcí a žádného překvapení už se asi nedočkáme.

Ronisova podobnost s Cartier-Bressonovou poetikou

Willy Ronis (narozen 14. 8. 1910 v Paříži) patřil ke generaci slavných fotografů, jako jsou Henri Cartier-Bresson nebo Robert Capa, se kterými se také osobně přátelil. Zvláště vzájemná provázanost s poetikou Cartier-Bressona je u některých snímků patrná na první pohled.

Konkrétně Ronisův Malý Pařížan z roku 1952 jako by byl předlohou k známému snímku CartierBressona z roku 1954 (Rue Mouffetard), na kterém je chlapec s podobným výrazem štěstí ve tváři, jen místo bagety opatruje dvě láhve vína.

Zatímco těžištěm tvorby Cartier-Bressona je především čistý fotografický obraz a sociální témata jsou v něm obsažena jen jaksi mimochodem, Ronisův rukopis je mnohem rozmáchlejší. Kromě volné tvorby fotografuje i dělnické prostředí, sociální nepokoje, ale také portréty a akty.

Pro celou generaci velkých fotografů minulého století je pak společné poetické zachycení světa jako celku, jako velkého vizuálního příběhu, který vyprávějí a zároveň spoluvytvářejí.

Tím se podstatně liší od hlavního proudu současné fotografie, která se mimo jiné pod vlivem grantového financování často utápí v partikulárních tématech, ze kterých je jen zřídkakdy schopna rekonstruovat smysluplný celek.

České publikum mělo možnost navštívit výstavu Willyho Ronise naposledy v roce 2001 ve Francouzském institutu. Těm, kteří výstavu nestihli, nezbývá než zajet se podívat do Paříže, kde je v Musée de la Monaie otevřena do 22. srpna rozsáhlá a dobře připravená retrospektiva jeho díla. Pařížané na ni stojí dlouhé fronty.