Kromě deseti komorních i symfonických koncertů a čtyř diskusních pořadů byla uvedena i světová premiéra jeho poslední opery Dionýsos, kterou podtitul charakterizuje jako „Scény a dithyramby. Operní fantazie“.

Textovým východiskem jsou Nietzscheho básně Dionýsovy dithyramby, odrážející svět filozofova šílenství. Rihm sestavil fragmenty básní do řady obrazů, jejichž děj není lineární, ale symbolický. Hlavními postavami jsou N. (míněn Nietzsche) a jeho pendant, Host.

Kromě nich vystupují v rolích mytologických postav dva vysoké soprány, mezzosoprán a alt; tanečník (představuje kůži, z níž je N. stažen Apollonem), sbor (má také roli mytologických bytostí a je také komentátorem).

Postmoderně eklektický jazyk

Obrazný, někdy ironicky zabarvený děj o otázkách vztahů a hledání vlastní identity se odehrává v symbolických prostředích: s přírodou kontrastují interiéry a veřejné prostranství. Velké kvantum textu zhudebňuje Rihm přesvědčivě, jeho jazyk je postmoderně eklektický, od vysloveně melodických úseků přes barevně založené plochy až k brutálním pasážím bicích.

Dirigent Ingo Metzmacher precizně vedl tvárný a velmi dobrý Deutsches Symhponie-Orchester z Berlína, hlavního hrdinu N ztělesnil Johannes Martin Kränzle, Matthias Klink byl Host/Apollon, Uli Kirsch představoval Kůži. Všichni se ztotožnili se svými rolemi pěvecky i představitelsky. Jonathan Meese navrhl graficky a malířsky koncipovanou výpravu, režisér Pierre Audi spojoval konkrétní s absurdním a dosáhl velké působivosti. Ohlas předposlední reprízy (5. 8., Haus für Mozart) byl kladný.

Svého druhu kontrastním doplněním Rihmovy novinky byla Bergova opera Lulu o sexuálním démonovi, ženě, která přitahuje, ničí i vraždí nejen muže, ale i ženy ve svém okolí – od nejstarších (šedivý Schigolch) až po gymnazisty či hraběnku Geschwitz. Ti všichni ji chtějí mít a jsou ochotni pro ni všechno udělat, včetně vysvobození z vězení. Žalář jí hrozí také v Paříži, odkud prchá do Londýna. Tam žije jako chudá prostitutka, nakonec ji zavraždí její zákazník, Jack Rozparovač.

Bergova hudba je přesvědčivým argumentem o síle výrazových schopností dodekafonie. Verzi s rekonstruovaným III. dějstvím (Friedrich Cerha) provedli s komorní jasností Wiener Philharmoniker, které dirigoval Marc Albrecht. Suverénním výkonem v titulní roli dominovala Patricia Petibon, ostatní představitelé jí byli rovnocennými partnery. Z nich slovenský tenorista Pavol Breslik zaujal v dvojroli malíře a černocha jak výborným pěveckým výkonem, tak fyzickými dispozicemi.

Výtvarník Daniel Richter bohužel zahalil arkády skalní jízdárny malovanými prospekty. Bulharka Vera Nemirova inscenovala s důrazem na civilní vedení postav, občas s využitím až panoptikální karikatury. Chybné ovšem bylo přenesení vstupní přípitkové scény III. dějství do hlediště, jejíž opakování zbytečně prodloužilo představení.

Působivé výtvarné řešení

Inscenace Gluckovy opery Orfeo ed Euridice rozhodně nepostrádá režii, ani nepůsobí jako zkouška bez kostýmů, jak se u nás psalo. Naopak východiskem je působivé výtvarné řešení (Jürgen Rose), z něhož vychází režisér Dieter Dorn, jenž vytváří krásné, někdy i hrozivé obrazy (zmítající se obyvatelé podsvětí v přízračném žlutém světle a naopak prosluněný ráj).

Postavy v kostýmech dvacátého století posunují děj do dneška (včetně příliš popkulturní epizody budování pomníčku-hrobu Euridiky). Závěrečné pohybové divadlo o problémech partnerských vztahů místo oslavného baletu má ospravedlnit povinný šťastný konec.

Wiener Philharmoniker (řídil Ricardo Muti) nehráli tentokrát absolutně přesně, zvuk byl spíše fádní, přestože hostovali dva hráči na chalumeau. Suverénní výkony podaly Elisabeth Kulman (Orfeo), Genia Kühlmeier (Euridice) a Christiane Karg (Amor, který byl spíše ženským Erotem).