Knižně pojatá práce o osobnosti, jejíž tvář může neustále vyvolávat spory, protože se nezachovala jediná podobenka, nabízí literárněvědnou stať Dalibora Turečka a úvahu Veroniky Faktorové na téma: Mácha jako součást i problém české (národní) kultury.

Bohatý soubor dokumentů charakterizuje muže, s jehož dílem vzniklým v letech 1829 až 1836 se musela vyrovnávat každá nastupující umělecká generace. A překlady Máje – uvedené na šesti stranách – dokazují, že oslovil celou Evropu.

Autoři připomínají soud literárního vědce Pavla Vašáka o tom, že snaha přeměnit Máchu v zástupný národní symbol, v autora povinné školní četby stírá mnohostrannost jeho moderního díla, reagujícího po svém na impulzy evropského romantismu i z jeho ohlasu. Svou dobu předběhl v mnohém, jistě i v „zobrazení krize moderního subjektu“.

Domnělý Máchův autoportrét.

Domnělý Máchův autoportrét.

FOTO: Repro z katalogu Karel Hynek Mácha 1810–2010.

Jako memento národního „charakteru“, který zprvu pod falešnými důvody odmítá novou hodnotu, trvale působí přijetí skladby Máj, respektive její odmítnutí: „Jeho Máj – aspoň mne – příliš uráží; neboť od oběšence a anjela tak nepoeticky padlého s nechutí oči obracím,“ napsal J. K. Chmelenský.

Vlastenec Tyl byl také rozčarován: „P. Mácha jest básník – to mu nikdo odpírati nesmí; každý jeho verš jesti povzdech z nejtajnějších hlubin rozbolené, rozjitřené duše – avšak přece bych rád temné zvuky harfy jeho jinák slyšel zvučeti, jinák, aspoň za věku našeho ne tak nečesky….“

Tajemností, razancí i nedosloveností stále vábí mnohokrát rekonstruovaný obraz soukromého života, zachycený dokonce v šifrovaných denících. Stejně tak tragika vztahu k nesporně milované „Lori“, Eleonoře Šomkové (1817–1891), kdy nemanželský syn Ludvík zemřel brzo po otcově skonu. Stále je co objevovat. Třeba že k jeho zálibám patřilo divadlo. V letech 1834–1835 vystoupil v Tylově ochotnickém souboru i ve Stavovském divadle v 16 rolích!

Neúnavný poutník

Trefně poznamenává Milan Špůrek v knize Poutník mnoha nocí, že milovaný básník a prozaik, narozený jako Ignác Mácha, pracoval s textem podobně jako dnešní filmoví režiséři, když používal metodu střihu a montáže jednotlivých scén.

Upozorňuje na pojetí času, jejž Mácha nazývá „bratr smrti“, i na všudypřítomné vědomí pomíjivosti a také na sepětí díla jak se snem, tak s celým vesmírem. Kolikrát v něm hrají svou roli Slunce, „Lůna“ i hvězdy! Špůrek se pokusil i o vytvoření Máchova horoskopu.

Rozebírá také jeho cestovní vášeň, zachycenou v řadě prací, jistě v Pouti krkonošské i v soupisu nazvaném Hrady spatřené. Nejdelší cestu podnikl v roce 1834 s přítelem Antonínem Strombachem – šestitýdenní výpravu do Itálie, což patřilo k dobrému tónu vzdělance a literáta. Trasa měřila 1500 km, denní průměr kolem 60 km. Cesta vedla přes Budějovice, Krumlov, Linec, Salcburk, Innsbruck, Brenner, Benátky, Terst, Lublaň, Graz, Vídeň a zpět do jižních Čech. Většinu absolvovali pěšky, z Benátek do Terstu jeli lodí.

Vnímavý básník

I zápisy z deníku svědčí o tom, že je psal vnímavý básník. „Ráno ve čtyry hodiny vstali a lezli na Brenner… Hora se sněhem. Slunce vycházelo. Mlhy se honily. Oblaky krýly horu. Oblaky pode mnou. Sněhové hory. Oblaky u mě. Já lezl výše tmou. Na dolejší špíci. Tma. Houkal jsem. Echo, zvonky. Vítr rachotil kostlivci, snášel žebra a kamení. Skalina jako strašidlo. Nikde žádný. Oblaky se valily temněji. Kamení padalo… Visel jsem pod vrcholkem. Noha se třásla… Slezli jsme po prdeli.“

Právě vášeň projít se vlastní nohou po hradech, kde na něj působila minulost i kouzlo přírody, přivedla jeho ctitele, nakladatele a knihkupce Jiřího Padevěta k vypracování jedinečné publikace. Jeho Cesty s Karlem Hynkem Máchou přinášejí půvabné fotografie 128 míst v ČR spojených s jeho životem a turistickou vášní. Navíc s bohatým komentářem jejich jedinečnosti včetně úplné turistické informace a souřadnic GPS. I tyto tři tituly dokazují, že Mácha je trvalým zdrojem zájmu, lásky a inspirace.