Vaše rodina emigrovala z České republiky v šedesátých letech. Vy jste se vrátil v roce 1993 a pak se pohyboval mezi Prahou a Amerikou. Naposledy jste ale v Praze koncertoval v roce 2007. Jaký jste měl pocit, když jste v pondělí na Ruzyni vystoupil z letadla?

Vždycky, když do Čech přiletím, mám takový romantický pocit. Přichází už v okamžiku, kdy se letadlo přibližuje k zemi. Dívám se dolů a vždycky mi ve vzpomínkách vytane dětství. V roce 1993, kdy jsem do Prahy přiletěl po revoluci poprvé, to ale bylo intenzivnější. Vrátil jsem se do města, ve kterém jsem se narodil.

Jaká ve vašich očích tehdy Praha byla?

Všechno bylo menší a rušnější. Bylo to ale velice příjemné. Pořád jsem se díval do mapy a prohlížel si město z jedné strany na druhou. Narodil jsem se na Smíchově, ale od mých osmi let jsme bydleli v paneláku na Lhotce. Do města mě rodiče moc nepouštěli, takže jsem ho vlastně poznával až v tom třiadevadesátém.

S čím máte Prahu spojenou?

Jako malí jsme chodili s mým o čtyři roky starším bratrem po smíchovském břehu Vltavy, navštěvovali jsme tržnici, hráli kuličky v Doláku a Vršáku, chodili tam na kaštany, jezdili po Vltavě na lodičkách a vybavuju si i hračkářství na Smíchově u Anděla. Při své současné návštěvě jsem si ještě vzpomněl na kostel na Smíchově, kde jsem byl pokřtěn. To jsou mé vzpomínky na Prahu.

Chodíte na ta místa?

Ve třiadevadesátém jsem tu byl s kapelou Native. Jednou brzy ráno jsem vzbudil našeho bubeníka, vytáhl ho z postele a šli jsme pěšky od klubu Bunkr, který byl v Lodecké ulici, k Národnímu divadlu, pak k Mánesu a přes Palackého most na Smíchov. Všechna ta místa jsem mu ukázal. Bylo to pro mě strašně silné, protože jsem si v sedmdesátých a osmdesátých letech nikdy nemyslel, že se vrátím.

Momentálně zkoušíte na svůj sobotní koncert na Sázavafestu. Jak to jde?

Zkoušky jsme měli naplánované na čtvrtek a pátek. Kapelu na koncert dal dohromady můj kamarád, kytarista Honza Ponocný. Kromě něho v ní jsou baskytarista Honza Lstibůrek a bubeník Roman Vícha. Před měsícem jsem jim poslal nahrávky, aby se připravili. Zatím je to v pohodě. Zkoušíme v pražské Malostranské besedě.

Co v sobotu zahrajete?

V plánu mám písničky, jež jsou na mých deskách. Budu hrát i skladby, které jsem složil pro Iggyho Popa, Davida Bowieho a Patti Smithovou. Závěr koncertu bych chtěl odzpívat v češtině. Musím se na to hodně připravovat, zkouším si vyslovovat spojení jako „mám svůj stín“, „nádraží“ a podobně. Je to pro mě těžké.

Před dvěma lety mi umřela maminka a já teď nemám v Ann Arboru, kde žiju se svou partnerkou Cindy, nikoho, s kým bych se mohl bavit česky. Čtu jen spoustu české literatury. Na konci koncertu bych si rád s Lenkou Dusilovou zazpíval písničku Sen. Ona ale hraje v Chomutově, a tak spekulujeme, jak to udělat.

Pozvete si na pódium i jiné české muzikantské přátele?

Snažím se. Pozvání přijali už Ivan Hlas a Michal Dvořák. Mluvil jsem i s Danem Bártou a Davidem Kollerem. U nich to ale není jisté. Určitě oslovím ještě několik lidí. Budu se řídit programem festivalu a kontaktuju muzikanty a zpěváky, kteří na něm ten den budou vystupovat.

Co od svého koncertu na Sázavafestu očekáváte?

Kontakt s diváky, se kterými se na sebe budeme smát. Já do toho dám sto padesát procent. Doufám, že pódium nebude moc vysoké, protože pak není možné být lidem blízko. Mám raději koncerty v klubech, kde si můžu na fanoušky sáhnout, udělat při tom chybu, zakopnout o kabel a zase hrát dál. Velké stadióny a velká pódia moc nemusím. Je to neosobní.

Já se nechci na koncertech ukazovat, chci lidem dát hudbu. Když jsem hrál před třemi lety v pražském Paláci Akropolis, bylo to úžasné. Byl jsem kousek od lidí, díval se jim do očí a cítil, že si rozumíme. Věřím, že to na Sázavafestu bude stejně vřelé.