Dostaveníčko v královské kapli si dali sklářští výtvarníci tří generací, které dohromady spojuje rodinné pouto: zakladatel dynastie Pavel Hlava a jeho pokračovatelé – zeť Tomáš Hlavička a vnučka Petra Hřebačková.

Objevitel nových cest

Pavel Hlava (1924–2003) je gigantem českého ateliérového skla a s jeho jménem je spjat československý úspěch na Expo 58 v Bruselu a Expo 67 v Montrealu. Když v roce 1995 vyšla v Německu publikace o dějinách sklářského umění od starého Egypta až po 20. století, její autor Helmut Ricke přiznal Hlavovi společně s Václavem Ciglerem a Reném Roubíčkem výjimečné postavení objevitelů.

Ricke oprávněně tvrdí, že tato česká trojice jako první na světě přestala používat sklo jen jako materiál pro funkční čili užitné předměty, ale začala z něj tvořit objekty čistě estetického významu, skutečné skleněné plastiky. Část věnovaná na výstavě Hlavovi je malým zázrakem. Vzájemně se tu propojuje volná sochařská tvorba s užitým sklem a designem, a obojí nabízí gejzír výtvarných nápadů. Autor však vždy zůstává v hranicích dekorativního umění.

I jeho velké sochařské objekty, inspirované často zahradou velkého ateliéru nedaleko pražského letohrádku Hvězda, jsou především velkolepou a rafinovanou dekorací.

Větší úcta v zahraničí

Jak už to doma bývá, Hlava se těší větší úctě v Japonsku a ve Spojených státech než v Čechách. A přitom leckterá domácnost dodnes používá jím vymyšlený soubor skleniček Gina, který před mnoha lety byl hitem sklářské firmy Crystalex.

O mezinárodním respektu svědčí i fakt, že Hlavovi ke kulatým životním jubileím posílala do Prahy telegramy i japonská císařská rodina, což je v zemi vycházejícího slunce pocta, které se dočkají jen vyvolení.

Tomáš Hlavička (1950) je původně architekt, který se u Pavla Hlavy vyučil svému novému řemeslu – sklářství. Je to klasický vztah učitele a žáka, kdy ten druhý si osvojí dovednost prvního a pak se dál vydává vlastní cestou. Hlava mezi plošky řezaných a slepovaných skel vkládal zlaté a barevné fólie, které umocňují atmosféru unikátnosti objektu. Hlavička využívá podobného efektu, ale protože vše vidí jako projektant v prostoru, vkládá do skleněných objektů iluzi třetího rozměru, jakou Hlavova díla nikdy neměla.

Výsledkem je racionální forma, nicméně emotivně působivá. V posledních dílech se pak vydává cestou od dekorace k volnému sochařství. Talent je to mimořádný a rozhodně na výstavě sehrává se svým tchánem v mnoha ohledech vyrovnanou partii.

Zdařilá bilance

Petra Hřebačková (1976) nedávno dokončila pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde se věnovala keramice a porcelánu, ale sklo ji přitahuje jako zvláštní a ojedinělý materiál. Její podíl na výstavě je co do počtu exponátů nejskromnější, ale vše, co tu má, prozrazuje značný výtvarný potenciál a talent – pro díla užitého umění (zdařilé návrhy kávové a čajové soupravy v kombinaci sklo–porcelán) i sklářského sochařství.

Výtvarná bilance dynastie Hlavů je zdařilá a do nádherné královské kaple Špilberku se mimořádně hodí. Ostatně zásluhou Pavla Cipriána a Jiřího Bohdálka se tento prostor ozdobený abstraktními vitrážemi Stanislava Libenského stal skutečnou Sixtinskou kaplí českého sklářství. Výstava je v Brně k vidění do 5. září.