Hra s bezdětným otcem a syny podle Miloně Čepelky

V mládí chodíval věnovat své hbité spermie a nyní se pokusí zjistit, kdo se tak vlastně stal jeho synem, i když v „náhradní“ rodině. „Vy jste se zbláznil,“ praví mu doktor, jemuž své budoucí „potomky“ prodával.

Nebyl by to ale hravý Čepelka, aby se u toho nemihla pohledná sestřička Ludmila, která se rozhodne muži v nejlepších letech pomoci. Kdo by čekal drama, bude zklamán, kdo se chce bavit, bude potěšen.

„... Psaní je pro mne hra,“ uvádí autor v osobních poznámkách. „Uznávám však, že to nemůže být hra svévolná, natož falešná a podvodná, a jelikož hru tvořím, mám právo na vymezení jejích pravidel. Mé pravidlo je jednoduché. Vyhlašuji, že ve vytváření příběhu, jenž má pobavit a v lepším případě i přimět k zamyšlení, je nejdůležitějším a neobejitelným pravidlem měřítko pravděpodobnosti.“

Herec Divadla Járy Cimrmana tvrdí, že pravdivé je vše, co je byť sebeméně pravděpodobné, ač to někomu může připadat bláznivé až nemožné. Jenomže zkušený muž, narozený v roce 1936, ví, že život člověka, a tedy i literatury, skládá se přece z letitých zkušeností celého byvšího i jsoucího lidstva a v tomto smyslu mu jsou snad nepravdivé a doslova nemožné pouze takové jevy, jako že by se, dejme tomu, čtverec kutálel.

Vybaven těmito zásadami a obrazným jazykem tká koberec příběhu Bednáře, jeho matky, otcova přítele Vacka, sestřičky Ludmily, jejího přítele a hlavně svých „synů“. Má-li za to, že je vhodné ho přerušit a cosi doslovit, neváhá a v poznámce vysvětlí, jde přece o hru – na život.

A čtenář se může dohadovat, co absurdního ho čeká. Vždyť už jen naše existence je vlastně absurdnost sama a autor je věrný předloze.

Jako by si Čepelka určil, že napíše příběhy z bývalých desetiletí. V knize Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví se vrátil do doby po únoru 1948, v Poklescích rozverné snoubenky to bylo zase prostředí po pražském jaru 1968. V případě bezdětného otce a syna určitě nejde o poslední literární dílo, natolik Čepelka miluje hru i život.