V mládí chodíval věnovat své hbité spermie a nyní se pokusí zjistit, kdo se tak vlastně stal jeho synem, i když v „náhradní“ rodině. „Vy jste se zbláznil,“ praví mu doktor, jemuž své budoucí „potomky“ prodával.

Nebyl by to ale hravý Čepelka, aby se u toho nemihla pohledná sestřička Ludmila, která se rozhodne muži v nejlepších letech pomoci. Kdo by čekal drama, bude zklamán, kdo se chce bavit, bude potěšen.

„... Psaní je pro mne hra,“ uvádí autor v osobních poznámkách. „Uznávám však, že to nemůže být hra svévolná, natož falešná a podvodná, a jelikož hru tvořím, mám právo na vymezení jejích pravidel. Mé pravidlo je jednoduché. Vyhlašuji, že ve vytváření příběhu, jenž má pobavit a v lepším případě i přimět k zamyšlení, je nejdůležitějším a neobejitelným pravidlem měřítko pravděpodobnosti.“

Psaní chce zkušenost

Herec Divadla Járy Cimrmana tvrdí, že pravdivé je vše, co je byť sebeméně pravděpodobné, ač to někomu může připadat bláznivé až nemožné. Jenomže zkušený muž, narozený v roce 1936, ví, že život člověka, a tedy i literatury, skládá se přece z letitých zkušeností celého byvšího i jsoucího lidstva a v tomto smyslu mu jsou snad nepravdivé a doslova nemožné pouze takové jevy, jako že by se, dejme tomu, čtverec kutálel.

Vybaven těmito zásadami a obrazným jazykem tká koberec příběhu Bednáře, jeho matky, otcova přítele Vacka, sestřičky Ludmily, jejího přítele a hlavně svých „synů“. Má-li za to, že je vhodné ho přerušit a cosi doslovit, neváhá a v poznámce vysvětlí, jde přece o hru – na život.

A čtenář se může dohadovat, co absurdního ho čeká. Vždyť už jen naše existence je vlastně absurdnost sama a autor je věrný předloze.

Jako by si Čepelka určil, že napíše příběhy z bývalých desetiletí. V knize Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví se vrátil do doby po únoru 1948, v Poklescích rozverné snoubenky to bylo zase prostředí po pražském jaru 1968. V případě bezdětného otce a syna určitě nejde o poslední literární dílo, natolik Čepelka miluje hru i život.