Zadrhl se jen v letních kinech. Poničila je totiž bouřka a představení v nich musela být zrušena. Svou vikinskou trilogii (filmy Když letí havran, Stín havrana a Bílý Viking) představil převážně mladým festivalovým divákům islandský režisér Hrafn Gunnlaugsson. Je jediným filmovým tvůrcem ve své zemi, který se do tak vzdálené minulosti vrací.

Přibližuje drsnou dobu Vikingů

A spoluobčané ho za to zrovna nemilují. „Islanďané mají o Vikinzích zkreslené romantické představy. Já se snažím přiblížit drsnost té doby. I když je to samozřejmě moje interpretace minulosti.“

Snaží se úspěšně. V jeho filmech se zabíjejí tuleni, porcují velryby, dochází k rituálním soubojům koňů, nepřátelé se vraždí třeba tak, že se upálí vařící vodou v sauně. A to vše je zasazeno do příběhů o osudových láskách a nenávisti.

Hradiště zažilo také projekci polského filmu Červená a bílá, který vznikl na základě literární předlohy Doroty Masłowské. Sama spisovatelka si ve výboji své fantazie a zároveň velké generační zpovědi zahrála jednu z ústředních rolí.

Vrcholem byla komedie Prázdniny pana Hulota

Dalším vrcholem víkendového programu byl snímek Prázdniny pana Hulota. Komedie Jacquesa Tatiho z roku 1953 vyniká originálními nápady, které jsou vždy dotažené o kousek dál, než čekáte, ale nechybí jí ani politické poselství a trocha hořkosti. A také dokazuje, že v komedii se nemusí moc mluvit a že nepotřebuje ani výraznou dějovou linku.

Hned po francouzském skvostu se publikum mohlo těšit na předpremiéru filmu Roberta Sedláčka Největší z Čechů. Nízkorozpočtový hraný snímek o rekordmanech v nejrůznějších bizarních kategoriích a „zpruzených“ filmařích, kteří je točí, návštěvníky kina rozesmál i trochu rozčílil.

Sedláček tak musel na besedě po projekci čelit i nepříjemným dotazům po smyslu celého projektu. „Filmař má točit a moc neuvažovat,“ odpověděl s nadsázkou sám režisér, který se mohl opřít o skvělé herecké výkony zejména Jiřího Vyorálka a Jaroslava Plesla.