Vinecký působil v letech 1902–1936 nejprve v Německu a pak v bývalém Československu. Už loni vyšla jeho monografie, k níž se nyní připojila výstava v olomouckém Muzeu umění. Obě akce jsou výsledkem bezmála dvacetileté badatelské činnosti Aleny Kavčákové z Katedry dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci.

Patřil do evropské avantgardy

Tvorba Josefa Vineckého se stavěla za avantgardní úsilí výrazných osobností evropského umění. Vinecký byl žákem Henryho van de Velde v Uměleckoprůmyslovém semináři ve Výmaru už před první světovou válkou. Vrcholnými výsledky tohoto období byla série secesních váz, které český umělec vytvořil pro porcelánku v Unterweissbachu.

V dramatické době mezi dvěma světovými válkami, v čase nárůstu nacismu v Německu, byl Vinecký omylem označen za žida, a tak se musel na nějaký čas stáhnout.
Po návratu do vlasti, v průběhu třicátých a čtyřicátých let minulého století, se věnoval tvorbě pro liturgické potřeby, zejména pro chrámové družstvo v Pelhřimově, v nichž prosadil modernizační tendence, které byly oceněny zejména po druhém vatikánském koncilu.

Na Univerzitě Palackého působil Josef Vinecký v letech 1946–1948. Tehdy jej pro pedagogickou práci v Ústavu výtvarné výchovy získal zakladatel pracoviště Josef Vydra.
Působení Vineckého na UP bylo ukončeno vinou únorových událostí roku 1948, když se stal jednou z prvních obětí nové personální politiky. Své propuštění ze služeb Univerzity Palackého Josef Vinecký dlouho nepřežil. Zemřel 1. 6. 1949 a povědomí o vynikajícím umělci se téměř vytratilo.

Všechny umělcovy tvůrčí etapy dokládá asi dvacet sochařských prací a čtyřicet děl užitné povahy, vzácně dochovaných ve veřejných a soukromých sbírkách u nás i v zahraničí.

Představu o nepřenosných autorových dílech vytváří soubor velkoformátových fotografií. Objevná výstava je v Olomouci otevřena do 3. října.