Ta Davita, jejíž jméno použil Potok už před lety v románu Davitina harfa. Nyní, ve Starých mužích, dvaasedmdesátiletý autor svou hrdinku opět oživuje, aby na pozadí tří mini portrétů z různých fází jejího života vyprávěl o bolavém 20.století.

Tři portréty v odstupech desetiletí

Portrét první. Je krátce po druhé světové válce, Davita žije v New Yorku a studuje střední školu. Jednoho letního dne zareaguje na výzvu, že se hledá učitelka angličtiny pro mladíka z Evropy. Tak do jejího života vstupuje jen o málo mladší Noah, který zázrakem jako jediný Žid z rodného polského Kralova přežil holocaust.

Portrét druhý. Davita je přibližně o deset let starší a působí jako asistentka na katedře rusistiky Kolumbijské univerzity. Právě na ni přijíždí přednášet ruský emigrant a bývalý vysoký důstojník KGB Leon Šertov. Po vzájemně působivém setkání Šertov adresuje Davitě několik dopisů, v nichž vylíčí svoji životní cestu od ponižovaného židovského armádního sluhy až k postu bestiálního vyšetřovatele za stalinské éry.

Portrét třetí. Davita se nachází ve středním věku, je úspěšnou spisovatelkou a zrovna se rozhodla opustit manžela. Její nový domov jí přivede do cesty i nového souseda, je jím univerzitní profesor sociologie Benjamin Walter. Svět už dlouho čeká na jeho paměti, ale zdá se, že Benjaminovi chybí to podstatné, schopnost se rozpomenout. Davita je jeho spásou.

Otevírá se 13. komnata paměti

Ženská hrdinka v poslední Potokově próze vede své mužské protějšky ke vzpomínání, někdy je až nemilosrdně neústupná, nenechává se odbýt a oni před ní odemykají třináctou, nejbolestivější komnatu své paměti. Na ploše tří příběhů Potok připomíná tragické mezníky uplynulého století: první a druhou světovou válku, holocaust, stalinismus.

Činí tak s různými vypravěčskými finesami. Potvrzuje svůj smysl pro zkratky i živé dialogy. Například v první novele navozuje citlivý a osobní tón, když nechává za sebe hovořit svoji hrdinku, naopak v poslední volí vyprávění v třetí osobě, aby nám až po několika stránkách odhalil skutečnost, že novou sousedkou Waltera není nikdo jiný než Davita.

Úsporná charakteristika XX. století

Potok potvrzuje smysl pro přiléhavé zkratky i živé dialogy. Nementoruje ani nenudí. Ačkoli se v prvním plánu příběhy odehrávají ve Spojených státech, jejich skutečné těžiště zůstává v Evropě. Autor tentokrát opouští své časté téma konfliktu mezi tradičním židovským a světským, zato se jeho prózou táhne problém obětí a vin v nedávné židovské minulosti. A to zcela neschematicky. Potokovi hrdinové nejsou jen obětmi antisemitismu, holocaustu, ale v prostřední novele se židovský hrdina sám stává nástrojem zvěrských praktik sovětského systému.

Cennou vlastností Starých mužů je jejich úspornost, k vylíčení obrazu 20.století, pro něž autor mnohdy sahá po stovkách stranách, jich Chaim Potok na konci svého života potřeboval pouhých 190.

Chaim Potok: Staří muži o půlnoci
přeložila Sylva Kovářová, Argo, 194 stran