Už v září téhož roku vydavatelství Smith Gryphon deník zveřejnilo a ihned se rozpoutala diskuse. Je pravý, nebo není? Odpověď na tuto otázku není úplně jasná dodnes. Faktem ale zůstává, že dokumentarista Paul H. Feldman s kolektivem odborníků deník zkoumali, setkávali se s potomky pamětníků na příšerné zločiny a dospěli k závěru, že deník pravý je (Paul H. Feldman, Jack Rozparovač, Rozluštěné tajemství, Tomáš Bíla, 2009). Kromě jiného o tom byli přesvědčeni i proto, že deník obsahoval informace, které znali jenom policie a vrah.

 

Vzrušovala mě víc než všechny ostatní, řezal jsem pořád hloub a hloub. Měla ošklivý nos, tak jsem ho uřízl, zkusil jsem oči, nechal svou značku, ale hlava nešla pryč. Děvka ani necekla. Vzal jsem si všechno, co se dalo. James Maybrick

A kdo byl jeho autorem? Napsal ho jistý londýnský obchodník s bavlnou James Maybrick, který žil v Liverpoolu. Zemřel 11. května 1889 ve svých devětačtyřiceti. Kruté vraždy přitom nebyly jediným skandálem viktoriánských časů, jehož se stal součástí.

Pravděpodobná Rozparovačova podoba uveřejněná v novinách

Pravděpodobná Rozparovačova podoba uveřejněná v novinách

FOTO: archiv Lenky Bobíkové

Maybrickova šestadvacetiletá manželka Florence, původem Američanka, byla po jeho smrti zatčena a obviněna z toho, že svého muže otrávila arzenikem.
V deníku se Maybrick vyjadřoval i k vraždám. A ty byly otřesné.

Neměl jsem čas ji rozpárat

Před čtvrtou hodinou ranní 31. srpna 1888 šel v londýnské chudinské čtvrti Whitechapel do práce dělník Charles Cross. V jedné z tmavých uliček Buck’s Road uviděl ležící postavu. Přivolal strážníka – nebyl si jist, jestli je dotyčný či dotyčná mrtvý nebo opilý do bezvědomí. Strážník si na tělo posvítil a málem omdlel – byla to žena s hrdlem proříznutým až k páteři, s rozříznutým břichem a vyhřezlými vnitřnostmi. Později se ukázalo, že se jmenovala Mary Ann Nicholsová a byla to prostitutka.

O týden později 8. září následovala další vražda – u plotu v Hanberry Street nalezl ve tři čtvrti na šest ráno dělník John Davis tělo prostitutky Annie Chapmanové. Měla rozřezané břicho a vnitřnosti jí visely přes levé rameno. A to nebyl konec. Třicátého září spáchal Jack Rozparovač ještě dvě vraždy. Obě od sebe dělilo necelých sto metrů a pětačtyřicet minut.

Prodejce bižuterie Louis Diemschütz se vracel v jednu v noci se svou károu a poníkem z obchodní cesty domů na Berner Street. Vjel do dvora a uviděl, že na pravé straně cosi leží. Došel pro správce domu a oba zjistili, že je to tělo rudovlasé prostitutky Elizabeth Strideové, zvané Dlouhá Liz.

Slečna měla podříznuté hrdlo, ale ne rozpárané břicho. Odpověď, proč, přinesl deník. Maybricka totiž vyděsil vůz s poníkem, a tak nestačil svůj čin dokončit. Zapsal si o tom: „Tak rád bych tomu koni uřízl hlavu a narval ji té děvce do chřtánu tak hluboko, jak by to jenom šlo. Ale neměl jsem ani čas ji rozpárat.“ Při příští vraždě ovšem čas měl.

Řezal jsem pořád hloub a hloub

V půl deváté večer téhož dne zadržela policie ve Whitechapelu úplně opilou prostitutku Catherinu Eddowesovou, která se navíc prala. Zavřeli ji do cely, aby vystřízlivěla, a v půl jedné ji pustili. Za hodinu a čtvrt objevil její mrtvolu policejní konstábl Edward Watkins. Nebyl na ni hezký pohled. Při pitvě doktor Frederick Brown konstatoval, že z jejího těla byly částečně vyvrženy vnitřnosti, které ležely přes pravé rameno, a levá ledvina a děloha chyběly úplně.

Hledání Rozparovače podle časopisu Illustrated Mirror

Hledání Rozparovače podle časopisu Illustrated Mirror

FOTO: archiv Lenky Bobíkové

Navíc měla zohavený obličej: „Oběti chybí špička nosu. Pravé víčko proříznuto skoro centimetr hlubokou ranou. Na obou tvářích šikmé zářezy pod kůži.“ Rány na tvářích Eddowesové vypadaly jako písmeno M. Autor deníku si o ní zapsal: „Vzrušovala mě víc než všechny ostatní, řezal jsem pořád hloub a hloub. Měla ošklivý nos, tak jsem ho uřízl, zkusil jsem oči, nechal svou značku, ale hlava nešla pryč. Děvka ani necekla. Vzal jsem si všechno, co se dalo.“

Dlužno podotknout, že o chybějících částech těla nebyla veřejnost informována. A také o jiné věci – vedle mrtvoly se našel nůž a cínová krabička. A právě takovou viděli u Maybricka – nosil v ní arzenik, který si dával do pití.

Při marném vyšetřování vražd dostávala policie od „drzého Jacka“, jak se Rozparovači začalo říkat, dopisy, ve kterých se vysmíval policejnímu postupu, kdy ho nemohou dopadnout, a „to mne máte přímo u nosu“.

V září 1888 policii psal: „Dívám se na ně, jak mě hledají, a válím se smíchy, ha, ha, ha!“ A 16. října 1888 dokonce poslal vyšetřovateli Georgu Luskovi přímo do bytu schránku, v níž byla část lidských ledvin, naložených ve víně, s komentářem, že „část jsem si osmažil a snědl a musím říct, že byla vynikající“. Smutný náhrdelník vražd ovšem završila smrt prostitutky Mary Jane Kellyové 9. listopadu 1888. Znamenala nejkrutější čin vrahovy kariéry.

Dílo samotného ďábla

Mary Kellyové bylo teprve pětadvacet – byla jen o rok mladší než Maybrickova manželka. A také byla ze všech vrahových obětí nejhezčí. V úterý 8. listopadu ji svědkové viděli, jak si vede domů do Dorset Street čtvrt hodiny před půlnocí nějakého muže s nazrzlým plnovousem a buřinkou. Byla tak opilá, že neodpovídala na pozdrav. Od půlnoci až do jedné se z jejího bytu ozýval zpěv.

Druhý den ve tři čtvrti na jedenáct za ní poslal domácí hokynář John McCarthy svého příručího Thomase Bowyera, aby jí připomněl, že už šest týdnů dluží nájemné. Bowyer bez úspěchu klepal na dveře, pak nahlédl do pokoje oknem.

Udělalo se mu tak špatně, že se málem svalil. Později prohlásil: „Vypadalo to spíš jako dílo samotného ďábla než jako něco, co by mohla udělat lidská ruka.“
Dívka ležela na posteli. Byla k nepoznání, protože její nos i kůži z obličeje vrah odstranil.

Podle pitvy: „Celý povrch břicha a stehen byl odstraněn a všechny vnitřnosti z břišní dutiny vyňaty. Ňadra byla odříznuta, paže zohaveny četnými roztřepenými ranami, tkáň po celém obvodu krku odstraněna až na kost. Kůže z břicha a stehen ležela na stole.“ Vnitřnosti byly rozházeny kolem mrtvoly. Ledviny zmizely.

V deníku si Maybrick poznamenal, že „nezapomněl na podpis, ať ví o mé vlastní děvce“. Feldman s odborníky pečlivě studoval fotografie z místa činu a zjistil, že krvavé cákance na zdech znamenají FM. Iniciály Florence Maybrickové, která, jak se ukázalo, byla svému muži nevěrná. Navíc jí Kellyová byla podobná. Tak či tak, vraha se policii dopadnout nepodařilo. A Maybrick v květnu 1889 za záhadných okolností zemřel. Jeho život byl jedno velké drama.

Strychnin i arzén

James Maybrick obchodoval s bavlnou. Často služebně cestoval do Spojených států. V roce 1877 se nakazil malárií a lékař mu předepsal chinin. Ten ale neúčinkoval, a tak mu doktor předepsal strychnin a arzenik. James si na nich vypěstoval závislost. Dával si je i do jídla jako medicínu, která posiluje. Také miloval hazard. Když mu bylo mezi pětadvaceti a třiceti, našel si v Londýně milenku Sarah Ann Robertsonovou. Měl s ní celkem pět dětí, z nichž dvě mu porodila, když už byl ženatý.

S Florence se korpulentní obchodník seznámil v roce 1880 na palubě lodi Baltic, která plula z New Yorku do Liverpoolu. Hned se mu zalíbila. Byla původem Američanka, „vysoká sto pětašedesát centimetrů, kypré postavy s bujným poprsím a výraznými boky, ale s útlým pasem. Měla dlouhé světlé vlasy.“ Vzali se v červenci 1881 a měli dvě děti – Jamese, zvaného Bobo, a dceru Gladys. Nebyl to spokojený sňatek.

Tu čubku ovládá milenec

Zpočátku vypadalo manželství nadějně. Obchody šly Jamesovi dobře, manželé bydleli v pěkném domě na předměstí Liverpoolu. Oba milovali dostihy, pořádali večírky s hudbou a tancem a hráli whist. James říkal ženě králíček, milence pro změnu zajíček. Pak se ovšem Florence v červenci 1888 dozvěděla o Jamesově milence a nemanželských dětech. To byl konec. V srpnu už spali oba manželé odděleně. A právě tehdy začaly vraždy ve Whitechapelu.
Florence si také našla milence – pětatřicetiletého Alfreda Brierleye, hezkého a svobodného.

V deníku o něm psal Maybrick jako o muži, který „tu čubku ovládá“. A v prosinci 1888 se manželé zle pohádali. „Ukázal jsem té děvce, jak to vypadá, když se rozzlobím. Bil jsem a bil, ani nevím, jak jsem se nakonec zastavil,“ zapsal si James. Také se rozhodl, že jí nedá v poslední vůli ani penci.

Florence si stěžovala na chování manžela svému lékaři dr. Hopperovi. O něm si Maybrick zapsal: „Hopper sám pocítí mou nablýskanou břitvu, k čertu s tím vlezlým kašparem!“

S Brierleym Florence dokonce v březnu 1889 otěhotněla. V témže měsíci se už drze procházela s milencem ruku v ruce na dostizích. To Jamese znovu rozzuřilo. Takový skandál! Doma Florence nafackoval a chtěl ji vyhodit z domu. Nakonec se ale manželé smířili. Mezitím se začal James cítit špatně.

Otrava jedem

Už od listopadu 1888 si James stěžoval na bolesti hlavy a necitlivost v rukou. Také necítil nohy od kolen dolů. Florence oznámila přítelkyním, že se předávkovává léky. Začátkem května 1889 už James nemohl ani jíst, ani pít pouhou vodu. Své ženě o sobě všechno pověděl. Nemohla uvěřit, že by byl Rozparovačem. Myslela, že blouzní.
A 11. května zemřel.

Florence byla obviněna z toho, že otrávila muže arzenikem. Osma dvacátého května s ní začalo soudní přelíčení. Byla odsouzena k smrti provazem na základě velmi pochybných důkazů, např. věty, kterou napsala svému milenci: „Muž je k smrti nemocný.“

Navíc Florence neměla důvod k vraždě – podle Jamesovy poslední vůle by nedostala téměř nic. Florence tvrdila, že je nevinná a obhajoba se za ni bila jako lev. Měla dobrou kartu v rukávu – Florence si psala deník, v němž uváděla i historku, že Rozparovačem je James, kterou jí sám vyprávěl. A to by šokovalo vážené obchodníky, s nimiž se stýkal.

Dokumentarista Feldman se proto domnívá, že nikoli Florence, ale Jamesův bratr Michael byl jeho vrahem. Byl vynikající hudebník, stýkal se s královskou rodinou a fakt, že je bratrem sériového vraha, by jej zničil. Pravdu se ovšem nikdy nedovíme.

Faktem zůstává, že Florence byla uvězněna, ale nevíme, jestli se jí narodilo dítě počaté s milencem. Trest smrti jí byl nakonec odpuštěn a z věznice ji propustili v roce 1904. Zemřela v říjnu 1941. Pověsti o Jacku Rozparovači ovšem žijí dodnes.