„Stal jsem se svědkem děsivých událostí: smrti dítěte pro rodiče a smrti mladé ženy pro děti a manžela. Řekli mi, napiš náš příběh. Byla to objednávka a já ji přijal. Všechno v knize je pravdivé…,“ prohlásil Carrere.

Vědomí, že jde o skutečný příběh, dodává románu širší rozměr. Čtenář je konfrontován s osudem zcela konkrétních lidí v kontextu přírodní pohromy, ničivé vlny tsunami, o níž před nedávnem slyšel ve sdělovacích prostředcích a ještě si to velmi dobře pamatuje. Zprávy o lidském neštěstí, jimiž byl zahlcen, tak opouštějí rovinu obecných bilancí, a tím se mu hrozivě přibližují.

Kniha na pomezí

Kniha tak stojí na pomezí krásné literatury a literatury faktu. Příběh je vyprávěn v první osobě, jež zpočátku patří samotnému spisovateli, v průběhu se však stává hlasem všech postav, které dění zasáhlo.

Autor ve svých úvahách postupuje od konkrétních prožitků k všeobecnému zamyšlení nad lidským konáním. Text zaměřený výhradně na dějovou linii se mění ve společenskou kritiku.

S vypravěčem se poprvé setkáváme v roce 2004 na Srí Lance, kam se s přítelkyní novinářkou Helene vypravil na vánoční prázdniny. Oba jsou rozhodnuti se rozejít, ale drastické okolnosti, jimž musí čelit jako svědci přírodní katastrofy, vztah paradoxně zachrání.

Smrt je potom ale provází i domů do Francie, kde s nevyléčitelnými chorobami bojují jejich blízcí. Paralelně s tragédií rodiny, která během tsunami přišla o jedinou dceru, se odehrávají neméně trýznivé příběhy Heleniny sestry Juliette, matky tří holčiček, umírající na rakovinu, jejího kolegy Étienna, jenž rakovinu přežil díky amputaci, nebo Ruth, která hledá pohřešovaného přítele.

Ponurá témata

Dalo by se říci, že si autor přímo libuje v ponurých tématech. Tyto nešťastné události, o nichž se rozepisuje s až naturalistickým zaujetím, jsou však odjakživa přirozenou součástí lidské existence. Pro spisovatele představují jen záminku, aby připomněl, jak cenný je lidský život. Vysoká autenticita látky i zpracování přivádí čtenáře na myšlenku, že příště se bude v podobné situaci třeba jednat o jeho vlastní osud.

Hrdinou Carrerova románu může být prakticky kdokoli. Záleží jen na vnitřní síle člověka, zda překoná rány osudu a smíří se s faktem, že z minulosti nezbylo víc než vzpomínky.

Smyslem knihy je tak dojímavá oslava života, která však nijak nepřesahuje požadavky většinového vkusu. Směřuje k lehce patetickému poslání, že každý šťastný den strávený v kruhu blízkých by se měl prožívat jako malý svátek.

Celkové hodnocení: 65 %