V jednom z našich dřívějších rozhovorů jste prozradil, že vaše prózy jsou vlastně automatické texty: nemáte připravenou žádnou dějovou konstrukci, ani finální pointu. Platí to jenom o vašich surrealistických, imaginativních prózách nebo i o vzpomínkovém humoristickém triptychu Hvězdy kvelbu, na který jste letos navázal knihou Natrhneš nehtem hlavy jejich... (Černý Ancalagon)?

V mých surrealistických prózách (Alexandr v tramvaji, Vedro, Holič a boty aj.) jsem skutečně začínal bez plánu. Když se narodíte, také nevíte, co bude dál. Dny přibývají, život kráčí, a tak podobně vyvstávaly mé surrealistické prózy. U Hvězd kvelbu, které jsou v podstatě předčasnými memoáry či vzpomínkami - netrvám ale na tom, že surrealistickými - na společné mládí tak zvané brněnské bohémy, jsem určitý plán měl, aspoň na konec první knihy: smrt demiurga a knížete této bohémy Jana Nováka, která se skutečně odestála v roce 1980, byla vítanou pointou. Hvězdy kvelbu jsem psal jako dlouhý dopis přátelům, a protože dopisy píšu rád, kniha se napsala sama, i když není automatickým textem.

V čem je ta návaznost nynější knihy na Hvězdy kvelbu zřejmá, a v čem je Natrhneš nehtem hlavy jejich... úplně jiný?

Teď už to mohu prozradit: Natrhneš nehtem hlavy jejich... je čtvrtým dílem Hvězd kvelbu. Přitvrdil jsem v načernalém i černém humoru a přijal do spektra tajemství Prahy magické i depresivního Brna. Knihu jsem psal dva roky.

Vaše próza je vzteklá, revoltní, antiklerikální, antifeministická. Píšete proto, že je to dobrý způsob, jak se vymezit proti světu, proti lidem, kteří ho obývají?

Vůbec se nevymezuji proti světu svým antifeminismem, antiklerikalismem nebo vzteklostí. Založením jsem flegmatik, ale náhle jsem někdy překvapen sám sebou, když se slyším - jako zdálky, jako kdybych to nebyl já - hovořit zvýšeným hlasem... no řekněme křičet. Asi jsem ze třetiny cholerik. A takové jsou i mé prózy: začínám pomalu, až nudně, pak najednou vybuchuji.

Proti světu se nevymezuji, jsem takový, jaký jsem. I když hnacím motorem mé tvorby je přece jenom asi určitá vnitřní vzteklost. Rozpoznal to už vůdce českých surrealistů Vratislav Effenberger, který mi v dopise ze dne 1. 2. 1971 napsal: "S rostoucím zneklidněním jsem vyhledal sborník Merlin, kde máte Návrat Václava Mrázka" (báseň - pozn. RK) a nakonec jsem dospěl k tomu, co jsem dřív jinak tušil, že vztek dokáže mnoho, především asi dohnat imaginaci k ohromným iluminacím."

Od konce 60. let se vehementně hlásíte k surrealismu. Proč jste se nikdy nepodílel na aktivitách Skupiny českých a slovenských surrealistů? V jejich časopise Analogon publikujete, Martin Stejskal ilustroval řadu vašich knih, s Františkem Dryjem jste připravili antologii současného českého surrealismu Letenka do noci...

Před třiceti lety došlo k určitým osobním sporům - řekněme, že mou vinou - s Effenbergerem... prostě nějak jsme se nepohodli. Urazil jsem se, a už to zůstalo. Vztahy se surrealistickou skupinou tehdy ochladly, ale všechno mě už dávno přešlo a nynější skupina má mé sympatie. Její činnost v duchu bezvýhradně podepisuji. Ale na druhou stranu jsem rád solitérem, protože nesnáším jakýkoliv kolektiv - i kdyby byl sebesurrealističtější.

Ačkoliv zmiňujete především surrealismus, dokonce ortodoxní surrealismus, ve vašem psaní jsou patrné vlivy patafyziky, absurdní literatury, dada, mystifikace, jazykových hříček a her - vy jste spíš takový postmoderní surrealista, nemýlím-li se?

Vůbec nejsem postmoderní surrealista! Mé vzpomínkové prózy jsou sice vůči surrealismu hříchem, ale když bylo René Magrittovi odpuštěno, že ve 40. letech minulého století byl impresionistou, může být odpuštěno mě, že jsem občas kronikář. Miluju story ze života a občas nějakou odvyprávím. Mystifikace? Toť přece vlastnost surrealismu. Dada? Žádné u sebe nepozoruji. Jazykové hříčky? Přiznávám se: miluji cizí jazyky, zvláště ty nejpodivnější. Patafyzika? Vždyť patafyzikové vykradli surrealismus.

Vedle prózy se věnujete i poezii. Nabízí vám verše něco, co próza ne?

Básně - ne verše - jsou mi tím samým, co próza. I v těch mých básních se najde příběh, ze kterého lze napsat román. A román je mi básní.

Od letošního roku jste v důchodu. Máte moře času - píšete?

Po období letního lenošení začínám psát černohumorný román Hotel Merkur. Bude to o anarchistech. A vůbec o Praze.