Článek
Nicméně přesně tak Zvon 2010 působí a je opět manifestem nedůvěry českých kurátorů vůči „tradičnímu“ závěsnému obrazu, i když je to prezentováno v jiné podobě než na předchozích bienále, které „konceptuálně“ připravoval Karel Císař.
Letos dominují fotografie, komiks, kresba, dokumentární i animovaný film, tvorba v tzv. veřejném prostoru a hudební videoklip – umění, které by mělo být paralelou k moderní komunikaci blogů a sociálních sítí. Témata jsou někdy intimně osobní, jindy obecně veřejná a provokující. Někteří se satirickou nadsázkou kritizují fungování společnosti (odpadkové koše polepené výzvami, aby sem Pražané vhazovali svoje připomínky k práci magistrátu), jiní tu řeší výtvarné problémy, třeba jak mohou míček a barevné stíny vytvořit na zdi působivou estetickou kreaci.
V horním patře si může divák na velkoprostorovém komiksu téměř ohmatat, jak velká by byla díra v zemi, kdyby v Neratovicích vybuchla Spolana.
Posun k mládí
Výstava působí, jako by pozvaní umělci dostali za úkol upravit gotický dům podle svých představ a ozvláštnit jeho interiéry. Největší sál je přepažen dvoudílnou černou oponou, která se pravidelně rozevírá, aby divák na chvíli zahlédl kus historické Prahy a pak se opět ponořil do potemnělého šera. Návštěvník je občas zmaten, zejména když v úvodu musí projít přes truhlářskou dílnu, ve které se připravují panely pro budoucí výstavu o českém králi Janu Lucemburském.
Kurátor o svém výběru říká: „Oproti předchozím bienále se věková hranice posunula směrem k mladším ročníkům, řada z vystavujících dosud studuje. Vedle klasických uměleckých škol, jakými jsou pražská Akademie výtvarných umění nebo Vysoká škola uměleckoprůmyslová, se na bienále poprvé ve větším množství uplatňují i umělci z FAMU.“
Pospiszyl je talentovaný historik umění. Čekal jsem od něj jako od kurátora přehlídku velikosti výstavních nápadů Haralda Szeemanna. Žel jsem se toho nedočkal.
