Čtu: Pravidelně akorát noviny. Knihy moc ne, u postele mám pár řekněme duchovních knížek, do kterých občas nahlédnu. Čtu dost málo. 

Poslouchám: Málokdy si pustím rádio, protože na jednu písničku, která by mě zaujala, je deset otravných. Pouštím si cédéčka, naposledy Radůzu a Zuzanu Navarovou.Ty si pouštím často. Těším se na Nohavicovo cédéčko Babylon. 

Viděl jsem: V kině jsem už nebyl strašně dlouho. Když skládám, mám přitom puštěnou televizi, ale nic mě tam v poslední době nezaujalo. Soustředěně koukám hlavně na sport. 

Internet: Používám ho, navíc se starám o stránky naší skupiny. Teď jsem ale šílený, protože jsem do notebooku chytil nějakého červa. Děje se mi to pořád, neumím se tomu bránit. Jsem dokonce nakloněný tomu, že když se problém virů nevyřeší, internet časem padne. 

Jaromír Hořec: Počátky české knihy

Ještě v době, kdy básník, novinář, pedagog a textař populárních písní, tehdy společenská persona non grata, vydával svou disidentskou edici Česká expedice, vracel se do let, kdy vznikaly první české knihy. Šel krok za krokem od druhé poloviny 15. století, kdy se do všech kulturních zemí (k nimž České království samozřejmě patřilo) rozšířil knihtisk. Začala nová éra srovnatelná snad i s rozvojem počítačů. Psaný text se mohl dostat k dalším čtenářům a v Hořcově podání jde takřka o dobrodružné putování až do poloviny 19. století doplněné o řadu poznámek, které přibližují nejen fakta, ale hlavně osudy lidí, kteří s českou knihou spojili svůj život. Stejně jako on.

Jaromír Hořec: Počátky české knihy, Votobia Praha, 158 stran