Erlingova parta, trávící dny potloukáním po zaplivaných hospodách a experimenty s drogami, představuje jakousi špinavou skvrnu na tváři země, která podle statistik slibuje nejblahobytnější život na světě. Erling proto hledá spřízněné duše v podsvětí a statutu bílého negra si velice považuje.

Román nezapře inspiraci americkými beatníky, ovšem proti Bukowskému píše Ambjørnsen o poznání hlubší prózu. K sečtělosti, kterou přiřkl mírně autobiografickému vypravěči, s drajvem přimíchává temně černý humor. Občas se sice nevyhne otřepaným přirovnáním, ale i ta dotváří dojem neutuchající hravosti.

Punková próza

Bílí negři bývají právem označováni za generační román. Knihu lze vnímat i jako punkovou prózu, byť se proti tomu samy postavy vymezují. Nepovažují se totiž za punkery, nýbrž za šťastné snílky bez vůle. Děj se skládá z množství epizodních figurek tohoto rázu a jejich výborně zvládnuté charakterizace.

Ambjørnsen vypráví o divokém životě na okraji společnosti s nadhledem a upomíná tak nekonečnou svobodu literatury, v níž je možné vše. Například i to, že si antihrdinu Erlinga, jehož oslabený smysl pro zodpovědnost byste v reálném životě nestrpěli, z celého srdce zamilujete. Tedy pokud je i vám vlastní smysl pro hravost literatury.

Celkové hodnocení: 90 %