Lars von Trier je nepochybně jednou z velkých osobností současného filmu, jež vrátily film k pojmu umění. Jeho snímky mají svůj početný okruh náročných diváků, kteří přijdou jistě i do divadla. Ale předpokládejme, že bude i dost těch, kteří film neviděli a inscenaci nebudou poměřovat vzpomínkou na film, ale „pouze“ kritériem divadelního zážitku.

Téměř dvouhodinová inscenace bez pauzy jim nabídne pohled do života obyvatel malého městečka, jejichž malicherně poklidné hemžení zčeří příchod Grace, pronásledované gangstery.

Jevištní Dogville je filmovější

Pro začínajícího spisovatele Toma je to příležitost podrobit městečko zkoušce, do jaké míry je ochotno někomu nezištně pomoci. Obyvatelé Grace přijmou, ale v jisté fázi se jejich pomoc změní ve zneužívání, včetně sexuálního. Prozrazovat pointu by nebylo fér.
Jevištní Dogville je filmovější, než je tomu u Larse von Triera, kde stylizace hraje svou výraznou roli. Tady jezdí auta, štěká pes a patník, k němuž uvážou Grace, je veritábl kašírovaný.

Obyvatelé Dogvillu jsou rázovité, drobnokresebné figurky – jako vystřižené z Wilderova Našeho městečka. Zjevení Grace ve zlaté večerní toaletě (utíká z hollywoodské premiéry?) působí jako z jiného světa, ochotničtí gangsteři pro změnu spíš jako z parodie špatného akčního filmu.

Pocit nebezpečí, znechucení, natož pak hrůzy se jaksi nedostavuje. A to ani poté, co se promění chování obyvatel ke Grace. Jen se vše posune k rétorice moralistní agitky, která vrcholí v závěru po příjezdu Graceina otce (František Němec).

Poněkud jednotvárná moralita

Zdá se, že nalézt odpovídající divadelní tvar pro Trierův sugestivní snímek se prostě nepodařilo. A nepomohlo ani obsazení rolí předními hereckými osobnostmi souboru – Jan Hájek jako Tom hraje uvěřitelnou studii maloměstského moralisty, Lucie Žáčková coby Grace se marně snaží přehrát osudnou typologii „vampa“, kterou jí přisoudil kostým a líčení, Jan Hartl je plachým Jackem, Alois Švehlík rázovitým Chuckem v zelinářské zástěře...

Výsledek zůstává u přímočaré a v divadelním účinku poněkud jednotvárné morality. Škoda, protože režisér Miroslav Krobot i soubor mají na víc. Tu a tam probleskne sice Krobotův osobitý humor, ale na dosažení skutečně otřásající výpovědi, jakou poskytuje Trierův film, to nestačí.

Celkové hodnocení: 60 %