Polanski dokázal přinejmenším jednu věc: našel odvahu a vnitřní sílu vrátit se k dávnému traumatu. Neboť jestliže na plátně sledujeme filmovou adaptaci autobiografické knihy židovského pianisty Szpilmana, nesmíme zapomínat, že osudy Žida, který se shodou okolností zachrání před transportem ze židovského ghetta a poté se ukrývá před nacisty, jsou velmi podobné i tomu, co sám Polanski v mládí zažil.

Srozumitelný i pro Eskymáky

Snad i proto trpí film z počátku doslovností předválečných a válečných reálií, než by průměrně vzdělaný divák, natož Středoevropan, který má dějiny totalit 20. století takříkajíc v malíku, očekával. Ovšem Polanský chce být srozumitelný pro co nejširší diváctvo.

A o čem slyšel kdekdo od Aše až po Koločavu, Eskymák či Korejec třeba vůbec neví. Takže režisér pustí ve filmu nejen známý Hitlerův fanatický křik z rádia, ale ocituje i nacistické protižidovské vyhlášky, které nato "ilustruje" v praxi.

Pilně masakrující smrt

Když konečně začne film naostro, sledujeme příběh Szpilmana (snaživý Adrien Brody), člověka, který znovu a znovu uniká jen shodou náhod árijským katům a který je nucen žít s pocitem stále číhající a okolo něho pilně masakrující smrti, aniž vůbec rozumí, jaké jen šílenství ji mohlo spustit.

Film se ve vypjatých místech blíží atmosféře jakéhosi kašírovaného replaye, "opakovaného záznamu". Nastrojení herci pod důmyslně sestaveným osvětlením a před vynikající kamerou (Pawel Edelman) znovu přehrávají táborové hrůzy z ghetta.

 Polanski přitom prokazuje citlivost velkého filmaře vypravěče i smysl pro jemné postřehy: postavičky Židů nuceně tancujících před esesáky vypadají jak na tragikomické maškarádě, rodina se před transportem dělí o jednu sladkou karamelku, koupel po útěku z ghetta je opravdu sladká a prostředí městského trhu se zdá Židům na vycházce z šedého ghetta být plné barev, jídla a štěstí.

Dovnitř lidského dramatu

Neustále je ve filmu přítomno násilí, které autor inscenuje brutální otevřeností, aby ukázal, že tvořilo všední součást života v ghettu. Stačilo jen, aby si oficír ukázal prstem na vyhlídnutou oběť a zamířil pistolí do týla. Jenže...

Když vystřelí a na temeni nebohého člověka se utvoří rudá skvrnka, z níž crčí potůček krve, zatímco po dlažkách ještě zvoní horké nábojnice, neznamená to, že jsme pronikli dovnitř lidského dramatu.

Člověku se cynicky vnucuje myšlenka, že k vnitřní přesvědčivosti někdy Szpilmanovi chybí trochu té klaustrofobie z děsivého světa, jakou Polanski dovedl vytvořit ve svém ranném majstrštychu Hnus (1965), nebo něco z atmosféry psychického teroru jeho Slepé uličky (1966). Je zvláštní, že v tomto zcela osobním a bolestném filmu ji autor nedovedl vyvolat.

Síla "obyčejného" jedince jen na plakátu

Pianista je dobrým, místy trochu dlouhým filmem, který má své kouzlo i jemnosti. Ovšem o síle "obyčejného" jedince, který za pomocí hudby překonává nelidské utrpení nacistického teroru, se píše spíše jen v propagačních materiálech ke snímku.

V nitru filmové postavy ji příliš nenajdete. A když se Szpilman ocitne před německým důstojníkem a hrou na klavír si zachrání život, aby tak ukázal sílu umění, které povznáší lidstvo bez ohledu na barvu uniformy, není divák ani přesvědčen, ani "dramaticky" správně překvapen.

Protože ona laskavost je tomuto blonďatému Němci vidět na očích už na pět metrů dopředu, je jasné, že se musí nechat dojmout Chopinem a hlavnímu hrdinovi pomoci... Škoda, mohl to být opravdu velký biják. Zvlášť když Szpilman i Polanský mají za sebou tak těžký život.

Pianista

režie: Roman Polanski, scénář: Ronald Harwood podle biografie Wladyslawa Szpilmana, kamera: Pawel Edelman, hudba: Wojciech Kilar, stopáž 148 min. Hrají: Adrien Brody, Daniel Caltagirone, Thomas Kretschmann, Frank Finlay, Maureen Lipman, Emilia Fox, Ed Stoppard, Julia Rayner