Jako by tak vystihl rys celé prózy z renesanční Florencie a tehdejší Indie, kdy se nejdůležitější jeví autorova snaha opět prokázat, že se svět nedělí na Východ a Západ, jak v roce 1994 nazval jednu z knih. „Nejdůležitější částí názvu knihy Východ, Západ je ona čárka. Zdá se mi, že tou čárkou jsem právě já,“ řekl tehdy, když se vyznával ze svého přesvědčení.

Snaží se vyprávět o historických postavách

V románu Maurův poslední vzdech (1995) to byla zrnka pepře, s nimiž se kdysi dávno vypravili Evropané z Lisabonu do indického Kóčínu. Nyní je to Evropou vonící Niccolo Vespucci, který si říkal Mogor dell’ Amor, jenž se snaží přesvědčit císaře Akbara, že je jeho strýcem, potomkem princezny Karaköz, sestry jeho děda Babúra, zakladatele říše.

Jako by se však Rushdie zalekl fantazie, která mu poskytuje dostatek příze pro tkanivo jeho slovesného umění. Proto doplnil plných šest stránek bibliografie povětšinou dějepisných prací, jimiž dokládá, že se snaží vyprávět o historických postavách. Ale nespočívá kouzlo literatury právě v tom, že dokáže vyslovit osudy postav žijících „jen“ v autorově mysli a čtenáři přitom uznají jejich věrohodnost?

Kouzlo spočívá ve vyprávění víc než v logice

Možná je tady příčina toho, že si čtenář příběhů jedinečným způsobem tlumočených Pavlem Dominikem může říci, že jejich kouzlo spočívá ve vyprávění víc než v logice děje. Milovníci próz autora, jehož Děti půlnoci (1981) získaly ve své době Bookerovu cenu a v roce 2008 tu vůbec nejlepší za uplynulé čtvrtstoletí, se jistě potěší jeho schopností tkát plátno příběhů. Mezi ty jeho nejzdařilejší, nejoriginálnější, je však zařadí málokdo.

Celkové hodnocení: 75 %