V podání britského spisovatele Iana McEwana je svět za dveřmi našeho bytu ztělesněné Zlo. A my se musíme nějak opevnit proti tomu nájezdu magorů, kde bratr pokukuje po sestřiných kalhotkách tak dlouho, až se do nich nakonec dostane, osamělý muž si nese domů krejčovskou pannu, se kterou stráví dnešní noc, a další valí v kufrech naporcovaného manžela, který ho před chvílí vyhmátl in flagranti. Brilantně odosobněný chlad, s nímž britský autor vylíčí tyto situace, jako by ještě zdůraznil jeho odpor ke shovívavé společnosti, neboť ta bude před našimi zraky ještě odpudivější, když se použije perverzní báseň.

Také na prahu McEwanova románu Dítě v pravý čas (1987) se na pár vteřin zhmotní anonymní hrůza. Zatímco pokladní v samoobsluze podává Stephenovi igelitku, zmizí mu z vozíku jeho tříletá dcerka, kterou vzal ten den s sebou, a už ji nikdy neuvidí. Komorní studie muže ve smutku, který lze jen stěží unést, když ji vidí v každé holčičce a přemýšlí, jaká by teď zrovna byla jeho Kate, popisuje zhroucení manželství a mechanismy proti zhroucení sebe sama. Do této osobní tragédie neustále pronikají momentky ze Stephenova veřejného působení ve vládní komisi, v níž se coby úspěšný autor knížek pro děti podílí na nové koncepci sociální politiky vůči mládeži a kde si Ian McEwan vytváří prostor pro sérii elegantně vypálených jízlivostí na adresu železné lady Thatcherové.

Ale zatímco společnost ve své mastodontské setrvačnosti nedovede už z principu najít politický lék a Stephenův nejlepší přítel zvolí na ukrutný světabol cestu, z níž není návratu, Stephen si vybere včas. Přestože rozněžnělý televizní dramaturg by asi zaváhal, pokud by měl tohle podobenství nasadit hned po večerních zprávách o Božím hodu vánočním.

A přesto zní McEwan najednou jinak: včerejší cynický rebel náhle tuší příčinu i směr. Stále se sice dokáže posadit do metafory tím nejhutnějším a nejefektnějším způsobem, ale něco v něm zdůvěrnělo. Název románu má tedy jistě symbolickou platnost i v autorových soukromých dějinách. Děti přece přicházejí v pravý čas, aby muže polidštili, nebo aspoň tak by to mělo být. A přestože autor pouze domýšlí katastrofický scénář nejhorší noční můry, jaká může každého otce děsit, je poprvé patrné obrácení tohoto přesvědčeného pesimisty tváří v tvář betlémské chvíli, kdy manželce i děťátku v peřince svatosvatě slibuje, že náš svět je přece jen nejlepším ze všech možných a on udělá všechno proto, aby jim to dokázal. Je přece spisovatel a má moc ho přetvářet. A když ho přetvoří, najde se v něm unesená Kate? Ovšemže. Svým způsobem, ale nejlepším z těch, co zbyly.

Ian McEwan: Dítě v pravý čas Přeložil Ladislav Šenkyřík, Volvox Globator, 240 stran

Básník perverze

Anglický básník perverze Ian McEwan (1948) přišel na svět v Aldershotu do rodiny oficíra, což mělo za následek nejen to, že v dětství bojkotoval otcův týdenní jídelníček, ale později se dával zaměstnávat jako metař, sociální kurátor a psal hry, které BBC zakázala vysílat.

Na univerzitě v Norwichi ho k próze přivedl šéf anglického strukturalismu, i u nás vydávaný Malcolm Bradbury, a tak dvě dekády cynicky popisoval to, co hrozného dokáže jeden člověk udělat druhému, o čemž slušný Brit nerad slyší. Zato tím přilákal filmaře: Betonovou zahradu natočil Andrew Birkin, Cizince ve městě Paul Schrader, Nevinného John Schlesinger.

Přestože McEwan patří ve své generaci k nejvýraznějším ostrovním prozaikům, porotce Bookerovy ceny obměkčil až před pěti lety mazácky vypointovanou novelou Amsterodam. Česká přehlídka jeho děl je teď po uvedení staršího románu Dítě v pravý čas téměř kompletní až na povídkovou prvotinu První láska, poslední pomazání a nejnovější román Pokání. Obě vyjdou letos.