Zbyněk Havlíček (1922-1969), syn prozaika Jaroslava Havlíčka, napsal dvacet osm básnických celků, z nichž za jeho života nevyšel knižně ani jeden. Vystudoval psychologii, estetiku a filosofii na Univerzitě Karlově, pracoval jako klinický psycholog a psychoterapeut v psychiatrických ústavech v Dobřanech a v Sadské (ve svých dopisech ji po surrealisticku uvádí SADE-ská).

Byl komunistou, členem KSČ a dokonce lektorem stranické výchovy, přesto byl perzekvován během studia i v zaměstnání a sledován Státní bezpečností. Hlásil se k surrealismu, experimentoval s LSD, vážně se zabýval psychiatrií a stýkal se s mnoha osobnostmi ze světa vědy i umění.

Za života publikoval pouze časopisecky, ve sbornících a antologiích. Teprve po jeho smrti se jeho dílo začalo objevovat na veřejnosti - nejprve v samizdatu, od roku 1994 i v oficiálních nakladatelstvích. Český spisovatel vydal v roce 1994 jeho básnický svazek Otevřít po mé smrti, Torst v roce 2000 sbírku Lístky do památníku.

Po letošních Dopisech chystá Torst k vydání i soubor Havlíčkových studií, přednášek a statí Skutečnost snu.

Eva Prusíková (rozená Uhrová, 1926-1994) pocházela z Podkarpatské Rusi. Matka byla Maďarka, otec český důstojník, doma se mluvilo nejčastěji německy. V Užhorodu studovala české gymnázium, válku prožila v Praze. V roce 1948 se vdala za medika a později primáře psychiatrické léčebny v Dobřanech Karla Prusíka.

Počátek lásky

Právě tam se seznámila s psychologem a básníkem Havlíčkem. Jejich vztah se postupně stal nejen silně erotickým, ale také nabýval na intenzitě duchovního prolnutí, jež nevyprchalo ani po jejich odloučení, když se Eva Prusíková se svým mužem odstěhovala do Dobříše. Naopak. Právě tehdy si spolu začínají vyměňovat obsáhlé dopisy.

Korespondují spolu a tajně se stýkají až do konce Havlíčkova života (umírá na leukémii). Prusíková korespondenci uchovávala a po své smrti dovolila zveřejnit. Poprvé vychází právě nyní.

Editor díla Pavel Čepický se rozhodl pro nečekaný krok. Korespondenci vydal odděleně. Čtenář - pokud nechce v díle číst na přeskáčku - se nejprve seznámí s dvě stě sedmdesáti třemi Havlíčkovými Dopisy Evě a teprve po nich následuje sto sedmdesát dochovaných dopisů Evy Prusíkové Zbyňkovi.

Po nich následuje navíc ještě obsáhlý poznámkový aparát, který lze vnímat jako regulérní třetí oddíl knihy. Objevují se v něm Havlíčkovy dopisy dalším osobám, zápisky z různých setkání, jednání, záznamy snů i dokumenty z experimentováním s LSD.

Tři různé příběhy

Doporučuji číst nejprve celý "román v dopisech a dokumentech" tak, jak jej editor připravil. Vyjeví se před vámi právě díla Joyceova či Proustova, experimenty s formou, hledání nového románu. Neboť ony tři oddíly románem sui generis jsou. Prolíná se v něm osobní s veřejným, úvahy intimní s otázkami společenskými.

Vnímáme čas osobního života, do kterého vstupuje čas společenský. Jsou v něm místa klopotná i zdlouhavá, dynamická i do dějové a časové bezbřehosti se rozlévající. Putujeme nejen časem, ale proměnami dialogu.

Až obdivuhodně oddaná, až románově nerealistická je láska obou. Většina Havlíčkových dopisů začíná oslovením Miláčku nejdražší, Mé všechno, Má jediná lásko, Nejmijejší. Prusíková odpovídá Můj milující, milovaný, Můj daleký nejbližší, Můj drahý, Miláčku, miláčku, miláčku, Můj nej - nej - nej. Přesto jejich korespondence není jen výměnou láskyplných slovíček.

Vedle milostného - a někdy i dost eroticky otevřeného - dialogu jde také o dialog intelektuální. Ani v jednom není Prusíková pouhým pasivním přihlížitelem. Její dopisy jsou stejně jako Havlíčkovy jazykově vytříbené, dramaticky vystavěné.

Třetí oddíl, nazvaný Poznámky, rozhodně není nudným aparátem pro dokreslení a dovysvětlení napsaného. Je svébytným, samostatným oddílem, stejně dramatickým, stejně formálně experimentálním, vysekávajícím z reality útržky dějů, myšlenek, deníkových záznamů a fakt jak kusy krvavého masa.

Je to napínavé čtení s dokumentárními nádavky dobových událostí, úvah, setkávání s osobnostmi, jež formovaly společenský i umělecký život druhé poloviny minulého století u nás. Setkáme se hlavně se surrealistickými tvůrci, ale nejen s nimi. Také třeba s Glazarovou, Holanem, Zdeňkem Kalistou, Karlem Konrádem...

Projdeme si téměř den po dni, týden po týdnu osobní, společenské i dějinné události let 1960-1968, byť poslední dva roky již méně intenzivně. Havlíček byl zaujat prací a pak těžce onemocněl. Poslední dopis je z 18. 9. 1968 a Havlíček píše jen o svých strastech, erotice a snech. Tři jeho dopisy jsou přidány až na konec knihy jako - údajně - náhodný dodatek. Podle editora byly nalezeny až po závěrečných korekturách. Možná. Ne náhodou byl Havlíček surrealistou. Každá událost má tvůrčí rozměr a podvědomé příčiny. Ony dopisy tvoří vyvážený epilog celé knihy, žádný dodatek.

A teprve pak si přečtěte knihu jako časový dialog podle souslednosti dopisů. Dostanete jiný román.

A potřetí čtěte v časové souslednosti i s dodatky. Opět jiný příběh, jiné vztahy, jiná barva téže řeky. Kdo vzpomene na Cortázarův román Nebe peklo ráj, jistě ví, o čem mluvím.

Dopisy Havlíček - Prusíková + Dodatky jsou hlubinným čtením, do kterého se můžete nořit z různých stran a úhlů. Můžete se k nim vracet, číst v jednom zátahu i na přeskáčku, vnímat je jako dokument i jako román, jako experimentální prózu i jako poezii. Milostnou i filosofující. Jako osobní hledání ztraceného času ijako českého Odyssea.

Zbyněk Havlíček: Dopisy Evě, Eva Prusíková: Dopisy Zbyňkovi, uspořádal, k vydání připravil, poznámkami opatřil a doslov napsal Pavel Čepický, Torst 2003, 981 stran, cena neuvedena