Šestého listopadového dne tohoto roku tam byl on i další tvůrci a herci nejspíš naposledy. Natáčení pátého dílu filmové série - Jak Básníci neztrácejí naději - se chýlilo ke konci a režisér Dušan Klein za svou osobu "šestku" vylučuje.

"Důchod by sice byl nakonec logickým uzavřením životních příběhů, které jsem započal vyprávět v době, kdy se naši hrdinové chystali ke zkoušce dospělosti, ale to už by musel točit někdo jiný," zapaluje si Klein svou pověstnou dýmku. V teple přívěsu čekáme, až se herci převléknou: dnes se točí všechny scény na schodech před Šafránkovic bytem a bude jich celkem dvanáct.

Pátý díl přinesly proměny doby

"S návrhem natočit ještě "pětku" přišel producent hned po čtvrtém díle, ale tehdy jsme tu myšlenku se scenáristou Ladislavem Pecháčkem rezolutně zamítli. Teprve časem se z ní začal rodit konkrétní nápad. Změnilo se totiž společenské klima, doba je jiná než v roce 1993. Skončil "hurá kapitalismus, lidé vystřízlivěli, jsou realističtější a naši hrdinové na to mohou reagovat," vysvětluje režisér, proč se nakonec rozhodli přece jen pokračovat.

"Básníci zestárli do středního věku, přicházejí nemoci, smrt blízkých, rozchody a rozvody, hledání uplatnění v jiných podmínkách. I nové lásky, na ty ve čtyřiceti ještě není pozdě," dodává, aby zaplašil dojem, že tentokrát se bude vyprávět o samých smutných věcech. "Většinou ano, protože tak už to v životě chodí, ale chceme o nich vyprávět vesele, poetika Básníků by měla zůstat stejná."

Do přívěsu na okamžik vbíhá Pavel Kříž a režisér se přimlouvá, aby on, proslulý svou nechutí k novinářským rozhovorům, přece jen něco o vztahu k novému filmu řekl. "Ano, ale ne teď, za chvilku jdu na scénu," slibuje Kříž a my už odcházíme spolu s ním.

"Teď jdeme točit scénu s Pavlem, Davidem Matáskem (Kendy se po smrti Štěpánovy maminky a svém vlastním rozvodu ke kamarádovi nastěhoval) a s Hoa Gyuen Khacem, kterému říkáme Honza a který hraje pana Chenga, majitele čínské restaurace," listuje ve scénáři režisér."

V čínské restauraci u ochořelého pana Chenga

Vstupujeme do domu a je jasné, že já i fotograf tu budeme překážet. Do stísněného prostoru točitého schodiště se vejdou jen ti, kdo tu mají opravdu co dělat, a tak rychle vystoupáme nad ně a sledujeme aspoň zkoušku. Štěpán s Kendym vycházejí z bytu, po schodech shora běží pan Cheng.

"Monsieur le docteur, monsieur le docteur!", volá cizinec na Štěpána a vzápětí se k němu naklání a cosi šeptá.

"Ne, pane Chengu, když vám padají vlasy, tak to není pohlavní nemoc," s úsměvem reaguje lékař a jak odchází, ještě se otočí: "A co břicho?"

"V pořádku, větry odcházejí...a zase přicházejí," naklání se pan Cheng přes zábradlí.

Jedna zkouška, druhá, třetí - Dušan Klein mě zve dovnitř bytu v horním patře k monitoru, aby bylo schodiště volné. Díváme se na obrazovku, režisér vydává pokyny k "ostré". Jde to dobře, za chvíli je krátká pauza. Převléknout pro další scénu se jdou Kendy a Štěpán, takže se znovu uchyluji do přívěsu jen s režisérem a škemrám o stručné přiblížení děje.

"Že se Štěpán po deseti letech rozejde s Popelkou - Ute, je známo už z toho, že jsme hledali představitelku jeho nové lásky, Zrzky, která je stejně jako Popelka lékárnice. Rozchod Štěpána s Ute je přitom docela logický - nikdy se nevzali, nemají děti, ona je velkopodnikatelka, která dokonale zvládla řízení, počítače a všechno, co k tomu patří. Z lásky se stalo kamarádství s pravidelnými pondělky na sex. A Štěpán je jako jediný z našich hrdinů pořád tím Básníkem, věrným dávným snům. I Kendy je už dávno jiný - cílevědomě jde za penězi, pracuje v reklamě, hraje golf...sny obětoval materiální realitě. Jemu už ty "básnické naděje" vlastně nedáváme."

Postupně se dozvídám i o ostatních postavách z předchozích filmů - pan Písařík (Pavel Zedníček) se stal ředitelem pohřebního ústavu, z profesora chemie (Josef Somr) je sklerotický důchodce, sestra Tonička (Jana Hlaváčová) pracuje v dispečinku záchranné služby, kam Štěpán po privatizaci sociálního ústavu pro mládež nastoupil. Čistič bot (Miroslav Táborský) vydělal svůj první milión a koupil si hospodu U čističe, kde se všichni kamarádi scházejí na guláš, který ještě pořád může být i dva dny starý - ještě nejsme v Evropské unii. A Vendulka utěšitelka všechna období spojuje: čtyři ministři se vystřídali, ale ona je věčná, postupuje krok za krůčkem výš až na náměstkyni ministra.

Herci se pokračování nebránili

Ještě než odejdeme na další scénu, ptám se, jestli neměl režisér problém přemluvit k pokračování všechny herce, kteří ve filmu museli být.

"To byla podmínka, abychom začali scénář vůbec psát. Ale šlo to dobře, jen Pavel Kříž si vymínil, že z něj nesmíme udělat někoho, kdo si ve čtyřiceti hraje na mladíka - což jsme rozhodně neměli v úmyslu."

Po další scéně se jde zase rychle převlékat Kříž, ale chvilku volna má David Matásek, a tak se ho hned ptám, jestli opravdu tak snadno souhlasil k návratu do světa Básníků.

"Já jsem ty filmy nikdy neviděl v jednom zátahu, takže jsem neměl pocit nastavování. Připadá mi, že začínáme vždycky znovu a přitom je roztomilé, že točíme na stejných místech. Člověk si uvědomí, jak se mnohé změnilo - tehdy tu rozhodně nebylo tak rušno," ustupujeme na chodníku skupině turistů.

 "Samozřejmě jsem se trochu bál, kam se děj může vyvíjet, ale byl jsem příjemně překvapen. Je to hodně o krizi středního věku, a já mám pocit, že právě tenhle díl je najednou nejvíc o lidech. První všechno nastartoval, byli jsme kluci. Teď je mi Kendy docela blízký, dostal asi ze všech největší ťafku od života, je trošku zkrouhlej, přestal říkat "moudra", ale neztratil humor. Je to příjemné setkání," přiznává a k setkání hereckému dodává: "S Pavlem se občas vídáme při jiné práci a je fajn, že tím, kolik let se známe, můžeme teď navázat tam, kde jsme před léty skončili."

Po dobré polévce zase vyjde slunce

Zase pauza a zase se jde převlékat Pavel Kříž. Konec konců Štěpán v tom domě bydlí, takže pomalu začínám vzdávat naději, že jeho představitel bude mít dnes odpoledne čas. S horkým čajem mezitím přichází Tereza Brodská, a tak znovu stejná otázka, jak se jí k Básníkům vracelo a jaká je dnes její postava.

"Ute se moc nemění, jen pod vlivem okolností - teď řídí pět lékáren, a to člověka trochu ovlivní... Já jsem se strašně těšila už kvůli Dušanovi Kleinovi, s nímž jsem dělala spoustu hezkých věcí," hřeje si ruce o hrnek a zve mě do přívěsu.

"Básníci jsou kultovní záležitost, je to naše mládí, všichni jsme na nich vyrostli a noví diváci jim dorůstají," věří v úspěch nového filmu, ale v hodnocení jeho kvalit je i se znalostí scénáře hodně opatrná: "To jsem během jakékoliv práce, protože pocity jsou klamné a výsledek jim vůbec nemusí odpovídat. Někdy je nepříjemná atmosféra na place a přesto vznikne dobrý film, jindy je to naopak. Doufám, že tentokrát nastane třetí varianta, že jak je příjemné natáčení, takové to bude i v kině," usmívá se a na mou otázku, není-li práce příliš komplikovaná tím, že je z finančních důvodů méně času než minule, namítá:

"Já nemám ráda, když si lidi pořád stěžují, připadá mi, že naříkání už je takový folklór. Pan režisér je pohodový, štáb včetně úžasného cateringu také, servis pro herce dokonalý," vypočítává herečka a ke svému radostnému ladění dodává: "Taky mě někdo nebo něco umí vytočit, ale dám si dobrou polívku a zase vyjde slunce."

Slunce nad pražskými střechami naopak zapadá a já po nahlédnutí do dnešního natáčecího plánu rozhovor s Pavlem Křížem vzdávám: nedovedu si představit, že až bude mít konečně pauzu, mohl by mít ještě náladu na jakékoliv otázky. Snad tedy před premiérou, která je plánována už na leden příštího roku.