Současná výstava Klasicismus a biedermeier ve Valdštejnské jízdárně (otevřená do 17. října) se vrací ke stejnému tématu, tentokrát však převažuje malířství a sochařství, a to ve vybraných ukázkách prvotřídních evropských tvůrců.

Své nejlepší sbírky zapůjčil do Prahy Hans-Adam II., kníže z Lichtenštejnu, a jde o kolekci, která má být jádrem budoucího muzea věnovaného umění přelomu 18. a 19. století.

Český zájemce se seznámí s řadou uměleckých osobností spojených zejména s Rakouskem a Německem, jako byli malíři Friedrich von Amerling, Ferdinand Georg Waldmüller, Rudolf von Alt, zastoupen je ale také velkolepý italský sochař Antonio Canova, pracující pro papeže nebo francouzského císaře Napoleona. Navzdory velkým jménům a prvotřídním uměleckým dílům však výstava působí chladně a stereotypně.

Vše je úzce propojeno jen s Lichtenštejny: portréty, alegorie, veduty, porcelán i nábytek. A tento mikrosvět jedné rodiny je v prostředí Valdštejnské jízdárny představen jako umělý celek vytržený ze zámeckého prostředí, kam byl původně určen.

Člověk by to měl vše správně vidět v souhře s úžasnou moravskou Lednicí, rodinným sídlem Lichtenštejnů, v dialogu s jeho rafinovanými interiéry a exteriéry nebo s nádhernými zahradami v okolí.

Na výstavě v Praze i odkaz antiky působí až akademicky mdle, zatímco v prostředí jižní Moravy je ušlechtilou součástí ohňostroje tvořivých nápadů projektantů lednicko-valtického areálu.

Valdštejnská jízdárna - luxusní skladiště umění

Valdštejnská jízdárna – téměř až po strop zaplněná pseudoklasickým odkazem – tak působí jako luxusní skladiště umění a idejí, které ničím neprovokují divákovu fantazii.

Znalci a experti zabývající se biedermeierem a klasicismem budou nadšeni  exkluzivností exponátů. Běžný divák bude ale zřejmě zklamán, dokonce ho výstava ani nepodnítí k tomu, aby se vypravil na jižní Moravu objevovat tam lichtenštejnské zázraky zapsané na unikátní seznam světového kulturního dědictví UNESCO, protože by možná mohl chybně očekávat, že by ho tam čekala podobná nuda jako ve Valdštejnské jízdárně.

Výstava se asi zbytečně uspěchala. Sami organizátoři z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze přiznávali, že na vše bylo málo času. Při vší okázalosti, jakou tato opravdu výjimečná akce nabízí, se měla najít cesta, jak vše, co Lednice a Valtice nabízejí, přenést na chvíli do Prahy.

Inspirativním příkladem by mohlo být to, jak je v současnosti v německém Bonnu představena velkolepost Byzantské říše, kde cenné exponáty doplňují rozměrné fotografie a počítačové rekonstrukce. Výstava sbírky Hanse-Adama II. mohla být podobným zázrakem, což se žel v Praze nestalo.