Základním problémem tohoto typu předělávek je, že počítač ovládáte vy. Jako uživatelé rozhodujete, co se stane v dalších vteřinách. Vše ostatní – charakter postav, příběh – je až v druhém plánu, u obrazovky vás drží možnost kontrolovat, co se děje.

U filmu to (prozatím) nejde. Sedíte v kině a na plátně se to hýbe nezávisle na vašich myšlenkách. Uvědomit si tento rozdíl a přizpůsobit mu svůj přístup k látce je klíčové. To se, jako jedněm z prvních, tvůrcům snímku Princ z Persie: Písky času povedlo.

Vypařuje se autorské pojetí i lidský prvek

Pochopili, že musí nechat počítačovou hru ležet stranou a pokusit se vše vystavět od nuly. Vznikl tak skutečně film, ne nějaký patvar, jak bývá u podobných pokusů pravidlem. Jestli je to film dobrý, je jiná otázka.

Princ z Persie: Písky času je totiž dalším produktem byznysu jménem Hollywood. Stojí za ním producent mimo jiné Pirátů z Karibiku Jerry Bruckheimer, který má jednoduchý návod na úspěch: vzít atraktivní prostředí (Persie se natáčela v marocké poušti), zavedenou značku, zaplatit výborné herce, příběh okořenit špetkou romantiky, špetkou vtipu a je to. Překvapení žádné.

Z filmového mainstreamu se i díky nadvládě producentů definitivně vypařuje autorské pojetí, ale i lidský prvek. Sám Newell přiznává, že funkce režiséra u podobného velkofilmu je podobná spíše funkci ředitele firmy, že nemá možnost toho tolik ovlivnit, natož vtisknout výsledné podobě svůj rukopis. Hollywood tak čím dál tím více přejímá východiska a metody pásové výroby.

Hollywood jako pásová výroba

Je smutné, že se těmto pravidlům podřizují všichni. Režisér i třeba herci. Když mi Ben Kingsley vyprávěl, jak mu jeho postava hlavního protivníka statečného prince připomínala postavy Shakespearových děl, které sám hrával na divadle, nevěděl jsem, jestli nežertuje. Nežertoval.

Jeho Nizam je na začátku namaskovaný na zloducha, abyste časem zjistili, že zloduch opravdu je. Toť vše. Ale abych nebyl nespravedlivý, samotný princ (Jake Gyllenhaal), který je křivě obviněn z vraždy svého otce, má v torně alespoň charisma svého představitele a sympaticky působí i jeho dialogy s princeznou (Gemma Artertonová). Přesně v duchu už zmíněných Pirátů.

Odhlédneme-li od poněkud plochých figur k technické stránce, která u podobných projektů obstarává onu „zábavu“, narazíme na profesionálně odvedenou práci, byť ani ta se tentokrát neobešla bez chyb – zejména střihač v akčních scénách občas zmate.

Nic to nemění na tom, že i pro vizuální stránku platí, že Bruckheimer svůj žánr opravdu ovládá, nedokáže překročit jeho omezení, ale v rámci nastavených mantinelů jede na maximum. Výsledkem je něco, co bych nazval velmi oddechovým filmem, jenž je ale užitečné si druhý den po projekci pamatovat jen proto, že jako jeden z prvních zvládl konverzi z počítačové hry na plátno.

Celkové hodnocení: 60%