Začátkem října jste vydal nové album Hobo sapiens. Zahrajete z něj něco nebo se opět soustředíte na známé skladby z minulosti?

Budu hrát hodně skladeb z nové desky, protože jde o nový materiál, který jsem ještě nikdy nehrál a mě baví dělat stále něco nového. Zahraju však také jednu píseň od Nico a několik dalších starších písní, většinu v odlišných aranžmá, neboť nová skupina, jiná než ta, se kterou jsem odjel poslední turné a nahrál novou desku, mi umožňuje pracovat jinak.

Jaká aranžmá použijete?

Jsou různé způsoby prezentace materiálu. Nyní písně kombinuju s dalšími elementy, především s mluveným slovem. Je to skutečný pastiš. (Jde o dílo, které napodobuje techniku nebo styl díla jiného, pozn. red.). Když totiž hraješ hudbu, tak ji nikdy neslyšíš v čisté dokonalé formě. Vždycky jsou tu ještě další prvky, přes zeď je z dalšího pokoje slyšet rádio... A to je způsob, jímž nyní hudbu podávám, na něm stojí představení, to je umělecká forma, kterou používám.

Stejný přístup je patrný už na albu Hobo sapiens, které je také plné ruchů objevujících se pod písněmi.

Přesně tak to je. Vždy se snažím přijít s odlišným podáním materiálu. A jedním ze způsobů je destruovat ho, protože život je jedna velká destrukce. Můžete něco zkoušet, ale pořád se objevují nějaké rušivé drobnosti. Tou destrukcí je konflikt mezi ošklivostí a krásou. Destrukce je přitom pokaždé snahou něco vytvořit. Jednou z jejích vrstev je zmatení citů, protože pracujete s řadou odlišných prvků, k čemuž ještě přistupuje fakt, že jedním ze základů mé současné tvorby je nostalgie.

Inspirovala vás k tomuto přístupu filmová hudba, které se v posledních deseti letech věnujete?

Určitě ano.

Pracujete pořád pro filmaře?

Zrovna jsem složil hudbu pro velmi zajímavý film, který se odehrává v budoucnosti, kdy je Francie ovládnuta Amerikou. Sice si myslím, že by měla být obsazena Alžírskem nebo nějakou jinou muslimskou zemí, ale přesto se domnívám, že je to velmi zajímavý film a že je důležité ho ukázat v Americe.

Přestože je v písních na desce poznatelný caleovský rukopis, objevuje se tu řada moderních postupů, třeba v rytmice v úvodní písni Zen.

Ano, zajímá mě dění na současné hudební scéně, ale vyšel jsem ještě z řady dalších stylů. Odhodili jsme těla písní, takže už vím, kam až mohou věci zajít.

V textech se hodně věnujete významným postavám, jako je Magritte nebo Archimedes. Čím jsou významní pro vás?

Archimedes představuje spíš žert v duchu starého vtipu: Znáte Bruce Springsteena? Jo chodili jsme spolu každý na jinou školu. Ale Magritte je můj nejoblíbenější malíř. Vždy jsem ho miloval. Jeho obrazy jsou jako výborná reklama, také vás dokáží chytnout. Když jsem viděl Magrittův obraz s postavami lidí vznášejícími se ve vzduchu, připadal jsem si, jako by někdo vypátral jejich vesmír, jejich bezpečné a vyvážené místo. Mě ta malba velmi uklidňuje.

Obdivuju také Kandinského a Picassa. Fascinuje mě Picassova neuvěřitelná energie, musel denně namalovat dva tři obrazy, což je fenomenální, ale já tomu nerozumím, i když také každý den něco dělám, protože bych opakoval pořád totéž - jako nějaký inženýr. Myslím si, že Picassova hodnota je workoholická, proto upřednostňuju Magritta.

Jak jste přišel na ironický název desky Hobo sapiens (Tulák rozumný)?

Toto spojení jsem chtěl použít jako název desky hned, jak mne napadlo. Představuje základ individualismu a společnosti, která je nenáboženská a neetnická, reprezentuje lidskou podstatu. Svou identitu máte bez ohledu na to, kde jste, i když se stále pohybujete.