Spor vznikl kvůli premiérovému obsazení klíčových rolí Maryši, Francka, Lízala a Vávry hostujícími herci. Černín projednal nasazení pouze s ředitelkou Sylvou Gapkovou, která není kompetentní řídit umělecký provoz. Klemens s dramaturgem Ladislavem Slívou odmítli vnucené obsazení akceptovat. Považovali je za vyslovení nedůvěry opavskému souboru. Jeho herci již od časů Bedřicha Jansy zvládají i náročné inscenační úkoly.

Nekorektní vztahy ve Slezském divadle umocňuje fakt, že Jansa a Klemens umožnili Černínovi v minulosti umělecky se uplatnit mimo jeho brněnskou mateřskou scénu, když ho nechali inscenovat Zkrocení zlé ženy, Višňový sadHráče. Ve všech případech se jednalo o špičková představení.

Výborná Maryša Kateřiny Volné

Maryša vznikala v prostředí vybičovaných emocí. Černín nakonec sáhl po kompromisu. Hosty na premiéře v neděli 16. listopadu obsadil jen dva. Lízala a Vávru hráli Brňáci Erik Pardus a Zdeněk Junák, Maryšu a Francka Opavané Kateřina Volná a Ladislav Špiner.

Především jim dvěma, a také skvělé Haně Vaňkové (Lízalka), Ivaně Petrželové (Maryšina teta Strouhalka) a Kamile Srubkové (Rozára) patřil skandovaný potlesk publika odměňujícího jejich výkony téměř deset minut vestoje.

Mezi herci se děkovala i plačící Volná. Maryšu zahrála nevídaným, vyčerpávajícím způsobem, na doraz. Její ztotožnění s postavou je obdivuhodné. Živočišné, stejně jako rodiče tvrdé, v závěru hry sebezáhubně zběsilé děvče dohnané v bezvýchodné situaci k tragickému činu. Strhující výkon od poloh zamilovanosti až ke stupňujícímu se zoufalství. Jeden z nejlepších hereckých výkonů pomalu končícího roku.

Vyhrocené charaktery a démon alkohol

A stejně expresívní je výkon Hany Vaňkové (Lízalka), strohé, na kámen ztvrdlé selky z gruntu, dokonalá opilecká etuda Ivany Petrželové v roli Strouhalky. Alkohol je vůbec nosným inscenačním prvkem. Propadá mu Francek Ladislava Špinera, rekrut ne tak slabošský, jak ho známe z inscenací Vladimíra Morávka, jen prchlivý, chudobný. Lízal Erika Parduse přes tvrdost nepostrádá furiantství a humor.

Protiváhou citově exponovaným postavám je pak gabinovsky zdánlivě nehybný, vnitřně s vlastní bezcitnou tvrdostí zápolící, ke zkáze předurčený Vávra v podání Zdeňka Junáka.

Černín inscenoval drama takřka antické

Byl bych nespravedlivý, kdybych rozhodující díl za inscenační úspěch upřel Zdeňku Černínovi. Uvedl do Opavy vyhroceně expresívní tragédii antického rozměru. Ani v nejvypjatějších výstupech nezapomněl na humor. Rovnocennou složkou inscenace je také hudební plán tvořený písněmi Jiřího Pavlici, přesněji jeho hudebními kompozicemi na básně Jana Skácela. Impozantní je již nástup: zpívající herci se svíčkami. Obraz se pak rozprostře do příběhu.

Opavská Maryša srší režijními nápady. Děj se zastavuje, a znovu se rozbíhá, příběh je podoben venkovu autorů i tomu našemu, jeho sváru mezi pravdou a lží, etikou a zkažeností. Ostatně i v tom se trochu podobá Opavě, ba dokonce i mnohem větším městům.

Slezské divadlo Opava - Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša. Úprava, režie Zdeněk Černín, dramaturgie po odstoupení L. Slívy Blanka Fišerová, scéna a kostýmy Jan Dušek, hudba Jiří Pavlica.