Jean Michel Jarre: Hudba je zvukový záznam života

Chci u vás předvést svůj nový projekt. Nazval jsem ho 2010, a to nejen proto, že je spojen s tímto rokem. Je současně i poctou britskému spisovateli, autoru Vesmírné odysey 2001 Arthuru C. Clarkovi. Tento zakladatel sci-fi literatury byl totiž mým dlouholetým přítelem a jeho unikátní vize o budoucnosti mě inspirovala k tomu, abych ji po deseti letech připomenul a oživil. Science fiction je mi blízká a vždycky byla součástí mého života. Myslím si, že je stejně důležitá i pro naši mladou generaci.

Bude to něco opravdu mimořádného, co jsem nosil v hlavě už delší dobu, něco úplně jiného, než co jste u vás viděli loni. Mám na jevišti zvláštní technologii s fotoaparáty a kamerami, speciální minikamery mám i na brýlích, takže diváci mohou sledovat, co dělám. K tomu přidejte hypermoderní přístup k osvícení jeviště plus světelná videa. Nebude to podívaná jako Avatar, bude to spíše kouzlení.

Ano. Kvůli novému aranžmá jsem potřeboval víc času než na ten loňský.

Nemyslím si, že je v tom velký rozdíl. Každý koncert je stejná story. Vždycky jde o to, jak na mě na jevišti diváci zareagují. A o to se u vás, byť v menším měřítku, bát rozhodně nemusím.

Nevím. Možná proto, že se nesnažím kopírovat někoho jiného, snažím se být svůj, jak nejvíc mohu, jdu svou vlastní vyhraněnou cestou. Je velká výhoda, že si to mohu při veškeré skromnosti dovolit.

Z toho pohledu máte pravdu, těžko se dá o mé tvorbě mluvit jako o práci. A nic na tom nemění ani to, že někdy opravdu dělám na něčem bez přestávky od rána do rána. Pořád je to jen moje vášeň.

Dědeček byl opravdu zcela výjimečný člověk. Byl to inženýr, vynálezce a muzikant, hrál na hoboj, vynalezl tolik nových věcí. Byl to on, kdo mi dal první magnetofon a nahrávač. Jenom to, že jsem ho mohl sledovat, mi dalo strašně moc i po technické stránce. A tak i když nejsem technik, jako muzikant se bez techniky neobejdu a hodně ji používám.

To bylo pro můj vývoj i vzdělání určitě důležité, dalo mi to hodně do mých začátků.

Naučila mě především toleranci. Z jejího vyprávění jsem pochopil, co museli lidé, kteří v období nacismu trpěli stejně jako u vás, vydržet. Vždycky ale říkala, že musím rozlišovat Němce fašistu a obyčejného příslušníka německého národa.

Byly složité, protože jsem začínal v oblasti elektronické hudby, kterou do té doby lidi vlastně neznali. Zpočátku také zcela odmítali to, co jsem dělal. Ale rada, kterou mohu dát podobným buditelům v hudbě, je být tvrdohlavý, neústupný, jít tvrdě za svým cílem a nikdy to nevzdat.

Mám ho pořád na jevišti, což je neuvěřitelné. Dokazuje to ale, že i tehdy uměli odborníci vyrobit perfektní a zcela spolehlivý přístroj.

Ne přímo. Jeho tvorba byla také odvážně abstraktní, ovšem tím, že jsem s ním v Americe nežil, jsem ji tolik nevnímal. Jeho práci určitě obdivuji, dělat hudbu k filmům mě však zatím nenapadlo.

Toto spojení se mi zdálo bezpečnější, aspoň co se konkurence v manželství týká. Ženy se mi z uměleckého pohledu líbí. První má žena byla Francouzka, dělala v hudebním byznysu. Pak mě začaly více přitahovaly anglosaské ženy, viz moje druhá žena Charlotte Ramplingová. Patřila mezi ty nejhezčí a nejnadanější britské herečky, byla velice romantická, uměla žít v oblacích i s nohama na zemi a byla ohromně tolerantní. Skončil jsem ale do třetice s krásnou francouzskou herečkou a u Anne Parillaudové už snad zůstanu.

Absence otce byla v mém životě těžko nahraditelná a dlouho jsem se s ní vyrovnával. Už proto se snažím být dobrým otcem. Rodina je pro mě to nejdůležitější. Zní to jako fráze, ale je to tak. Rodina je opravdu v mém životě na prvním místě. Také jsem se snažil, aby náš rozvod děti pocítily co nejméně. Stále mám velice pěkný vztah se Charlottou, jsme i v té nové konstelaci jako jedna velká rodina. Já mám z prvního manželství dceru Émilii, Charlotte syna Barnabyho a spolu máme Davida. Anne má tři děti z předchozích manželství, takže je nás hodně. Všichni jsme si ale velice blízcí.

Ano. Můj syn je hudebně nadaný a chtěl zpočátku dělat muziku. Má ale i ohromný kouzelnický talent. Nedávno mi řekl, že otec a dědeček jako muzikanti v rodině stačí. Jako kouzelník je naprosto úžasný. Nicméně muzika mu stejně nedá spát. Právě dokončuje své první album. Dcera je novopečenou maminkou, takže se stará o miminko. Jinak je módní návrhářka a určitě bude v této profesi pokračovat.

Rád fotografuji a točím videa, dřív jsem i maloval. Mám rád umění jako takové, snažím se je sledovat a dozvídat se o něm to nové. Díky své hudbě mám možnost navštěvovat i v cizích zemích výstavy a všechno, co je kde v umění nového, takže jsem, myslím, in.

Určitě to byly koncerty v Číně, Americe, Jižní Africe, na pyramidách v Gíze. Byl to ale i Lyon, kde jsem měl vystoupení na počest papeže Jana Pavla II. na místech, kam jsem se svou babičkou jako malý chodíval na trh. To mě vzalo hodně u srdce.

Přinesly mi možnosti, díky kterým mohu zpříjemnit život druhým, dělat koncerty v různých částech světa, a dozvídat se tak o něm stále víc. Mohu pořádat i volné, bezplatné koncerty, věnovat víc času Organizaci spojených národů jako velvyslanec dobré vůle a díky úspěchu jít ve svých projektech dál.

Hudba je odrazem duše. Je to jako ticho snů, spojení mezi fantazií a realitou. Hudba je zvukový záznam života.

Chtěl bych ho dokončit v závěru tohoto roku. Mělo by odrážet všechny moje pocity, které budu prožívat, zaznamenávat si a psát na cestách po tomto turné. Speciálně z koncertu v České republice to bude píseň založená na pocitech, které si ponesu od vás.