Článek
Byl tu silný filmový zážitek v podobě soutěžního snímku mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Inárritu Biutiful, který sice – jak se sluší – rozdělil publikum na nadšence a odpůrce, ale ani ti druzí mu nemohli upřít mistrnou Inárrituovu režii a skvělou kameru Rodriga Prieta.
Osobní život přistěhovalců v Barcelóně
Drama, v němž se prolíná osobní život hlavního hrdiny a jeho rodiny s osudy afrických a čínských přistěhovalců v Barceloně, navíc nabídlo životní roli Javieru Bardemovi – a ten ji dokonale využil.
Jako vždy tu byl jeden klasický historický film – elegantně, ale bez nejmenšího překvapení natočený snímek Princezna z Montpensieru Bertranda Taverniera. A stejně tradičně nechyběl ani film plný nesmyslného násilí: Japonec Takeši Kitano přivezl Urážku, v níž se mučilo a zabíjelo od začátku do konce originálnějšími (zubní vrtačka) i standardními (řezání malíčků, amputace jazyka, střílení) způsoby v krvavé řeži dvou gangů.
Favoritem byl Další den od Leigha
Největším favoritem byl od prvních dnů snímek britského režiséra Mikea Leigha Další den, docela obyčejný, ale s citem i moudrostí natočený film o životě obyčejné rodiny na předměstí. Vévodily mu pozitivní vztahy, kontrast lidské pospolitosti a osamělosti a precizně vybraní herci, mezi nimiž Lesley Manvilleová patřila zároveň k favoritkám ženské herecké ceny.
Každá velká událost světového významu je příležitostí k politickým vystoupením a v Cannes to bývá pravidlem (mj. Zlatá palma za Fahrenheit 9/11). Letos tu byly politické dokumenty o finanční krizi, horkých konfliktech nebo třeba parazitování politika (italský snímek Draquila o tom, jak se choval Berlusconi vůči dopadům zemětřesení na lidi).
Politické téma i drama
Hrané snímky na politická témata reprezentoval například Oliver Stone, který natočil pokračování slavného Wall Streetu s podtitulem Peníze nikdy nespí. Jean-Luc Godard zase ukázal pod názvem Film Socialismus, který nabuzoval různá očekávání, dosti nesrozumitelnou koláž výjevů ze současného světa.
Americký soutěžní snímek bylo politické drama Fair Game režiséra Douga Limana. Vrací se v něm ke skutečnému skandálu z roku 2005, v němž agentka CIA objevila skutečnosti, které měly zůstat utajeny.
Filmový boj za nezávislost Alžírska
Bezpečnostně víc než důkladně zabezpečenou manifestaci asi tisícovky lidí vyvolalo uvedení filmu Rachida Bouchareba Mimo zákon. Filmový boj za nezávislost Alžírska byl očekáván jako silně protifrancouzský atak, což Bouchareb odmítl. Tvářil se a říkal, že ho takový výklad úplně šokuje: natočil westernový příběh fiktivní alžírské rodiny. Nicméně jako beránci Francouzi z filmu, který končí před vyhlášením nezávislosti, kdy už žije jen jeden ze tří ústředních bratrů, rozhodně a celkem logicky nevycházejí.
Tradiční zastoupení měly i filmy poměrně obtížně snesitelné. Korejský Housemaid byl nekonečně nudný a stokrát omletý příběh povolné služky a zlovolného pána: svede ji, přivede do jiné stavu, pak na potrat...
Užvaněnou nudu jako jednu z nejprotivnějších variant zbytečného filmu přinesl první evropský počin Íránce Abbase Kiarostamiho Věrná kopie, kde Juliette Binocheové půldruhé hodiny vykukuje z šatů podprsenka jen proto, aby si ji pak mohla sundat a strčit do kapsy...
Tim Burton se zamiloval do Unaveni sluncem 2
Nejdéle se čekalo na Michalkovův film Unaveni sluncem 2: Odpor (jednička dostala v roce 1994 Velkou cenu poroty a pak Oscara). Hrál se až v sobotu a předem se šuškalo, že předseda poroty Tim Burton se do něj zamiloval. A fakt, že před šestnácti lety tu Michalkov nesl svou dceru Naďu, která s ním ve filmu hrála, na rukou a dnes přijela táž dcera ve stejné roli již jako mladá dáma, byl sám o sobě docela atraktivní.
Zábavnými filmy velká část canneského publika nepokrytě pohrdá, ale přesto je na ně nával – vždy ještě zbude dost těch, kteří si rádi oddechnou od převažujících těžkotonážních dramat, navíc někdy je ono pohrdání značně pokrytecké. Docela normální komedie z britského venkova Tamara Drew režiséra Stephena Frearse, s dobrými hereckými výkony i nečekanou pointou tak byla odměněna nadšenými ovacemi.
Canneský festival tedy přinesl všechno, co se od něj čeká – včetně toho, že znovu potvrdil, jak se festivalové filmy čím dál víc vzdalují běžné distribuci. Na druhou stranu aspoň uchovávají dojem, že film nemusí být jen spotřební zboží s minimální záruční lhůtou.
