Kouzelný zážitek připravili organizátoři divákům v sekci Cannes Classic. Projekci úchvatně rekonstruovaného Geparda režiséra Luchina Viscontiho, který vyhrál Zlatou palmu v roce 1963, uvedli – bez předchozího ohlášení jako překvapení – představitelé hlavních rolí Alain Delon a Claudia Cardinalová a po představení se ještě přišli uklonit nadšeně aplaudujícímu publiku. A po Cannes se začalo říkat, že Gepard bude možná stejně jako před půlstoletím nejlepším filmem festivalu.

Nicméně tlačenice, v níž ani facky nebyly vyloučené, se strhla vzápětí ve frontě na nový film Woodyho Allena You Will Meet A Tall Dark Stranger (Potkáš vysokého, temného cizince) s Antoniem Banderasem, Naomi Wattsovou, Anthonym Hopkinsem a s Joshem Brolinem.

Zájemců bylo mnohem víc než míst v největším sále a chvílemi to vypadalo, že zdejší drsní strážci pořádku sáhnou k silnějším prostředkům, než jsou ruce a hlasy vězeňských dozorců, jimiž nabádají zdivočelé novináře ke klidu.

Allen nepřekvapil: láska a sex se prolínají

Malý velký Woody sice nepřekvapil, ale standardně pobavil příběhem, v němž se láska a sex prolínají s osamělostí a smrt je součástí života. O tom všem pak také mluvil na tiskové konferenci, kde bavil možná ještě víc než v kině.

„Na smrt mám stejný názor jako vždycky: jsem zásadně proti!“ řekl například. O životě dodal: „Jsem od dětství pesimista. Život je příšerná zkušenost, jediná cesta, jak být šťastný, je lhát sám sobě. A všimněte si, že jediné dvě postavy, které jsou v mém filmu šťastné, jsou naprostí blázni.“

O práci režiséra řekl, že nejdůležitější je dobře obsadit. „Nikdy nepíšu postavy hercům na tělo. Až když je scénář hotový, hledám a nezačnu točit, dokud nejsem úplně spokojen. Je mi jedno, zda jsou to známí herci, nebo někdo, koho jsem předtím neznal. Když dobře obsadím, mohu veškerou odpovědnost za postavy nechat na jejich představitelích.“

Another Year: optimistický pohled na vztahy

Ze soutěže měl zatím největší ohlas film britského režiséra Mikea Leigha Another Year (Další rok), který má s Allenovou novinkou překvapivě hodně společného. Staví před kameru rodinu a lidi kolem ní, kteří jsou v různých vztazích, a opět se zabývá láskou, osamělostí, přátelstvím, smrtí.

Leighův pohled je však mnohem optimističtější a podobně jako v předchozím Lucky Go Happy jsou tu dokonce některé postavy tak pozitivní a jejich vztahy tak ideální, že to může působit na diváky skeptičtějšího ražení až nepravděpodobně. Nicméně herecké výkony a dobře vystavěný příběh to převáží.

Režisér sám o svých hrdinech říká: „Jsem přesvědčen, že máme sílu být neustále fascinování tím, co vidíme a zažíváme kolem sebe. Vždycky ukazuji normální lidi, protože to je svět, z něhož pocházím.“

Nechybí historický film, jako vždy

V canneském oficiálním programu nikdy nechybí alespoň jeden pořádný historický film se souboji a vášnivou, pokud možno zapovězenou láskou. Letos tento žánr reprezentuje jeden ze čtyř domácích zástupců, film Bertranda Taverniera La Princesse de Montpensier, který se odehrává ve Francii šestnáctého století na pozadí bojů mezi katolíky a hugenoty a je plný krásných kostýmů, lítých bojů, nádherné krajiny i krásných dam.