Ve vašem filmu Good bye, Lenin! vyprávíte o východoněmecké rodině v době pádu Berlínské zdi. Do jaké míry jde o "váš" vlastní příběh?

Je mi blízký nějakým emocionálním laděním, které, jak se ukázalo, je blízké tolika dalším lidem. Zřejmě proto se film stal tak úspěšným. Na druhé straně jsem se narodil v Západním Německu a od osmnácti let žil v Západním Berlíně. Neměl jsem ani takovou matku, ani jsem nebyl takový syn, jak je popsáno ve filmu. Vyrůstal jsem ve zcela jiném sociálním a politickém prostředí, třebaže to do východní části Berlína a do NDR bylo, co by kamenem dohodil. Tehdy jsme si tam říkali, že Západní Berlín je jediným místem na zemi, odkud byl východ všemi směry. Nicméně mohl jste tam žít roky a roky, aniž byste si doopravdy uvědomil, co se dělo jen pár kilometrů odtamtud na druhé straně. Připadal jste si jako na izolovaném ostrově, který si vystačil sám o sobě. A nebylo to tak, že když jste vyšel na ulici, došel jste pokaždé ke zdi. Měli jsme pro sebe nejenom celé velké město, ale i jezera, parky, celý vlastní svět. 

Jak bylo obtížné natočit východoněmecký příběh z období konce socialismu?

James Cameron také nebyl pasažérem na Titaniku a přitom si jeho tragédii vybral jako námět pro film. Stanley Kubrick rovněž nežil v době 18. století a přitom natočil Barryho Lyndona. Já nevyprávím o konci nějaké epochy, o pádu reálného socialismu. To bych si netroufl. Můj film je o matce a jejím synovi, doba tvoří jen skvělé pozadí příběhu. 

Udivilo mě, jak dobře jste dokázal toto prostředí zobrazit.

Sice jsem nevyrostl v NDR, ale ani v Americe, kde si tehdy mysleli, že každý, kdo se nacházel za železnou oponou, měl mezi zuby kudlu a pocházel od ďábla. Najít dobové předměty, udělat dekorace, vystihnout tehdejší prostředí nebylo až tak složité. Mnohem obtížnější bylo zjistit, jak se normálně žilo v socialistické zemi. 

Podle koho jste modeloval postavy?

Hodně jsme mluvili například s mladými lidmi, kteří ještě zažili konec socialismu. Bylo zajímavé si uvědomit, že jejich vzpomínky na minulou dobu, na to, jak tehdy uvažovali a přemýšleli o své budoucnosti, byly velmi rozdílné. Každý z nich byl ochoten zaplatit jinou cenu za to, aby mohl nějak v režimu přežít. 

Řekněte mi, proč například matka schovává dopisy, které jí i dětem přicházejí od otce, jenž emigroval na Západ? Jestli tomu dobře rozumím, film pojednává nejenom o rozdělené zemi, ale i rozdělených rodinách?

To byla jedna z nejtěžších částí scénáře. Bylo velmi obtížné najít někoho, kdo přesně tohle zažil a mohl nám něco povědět. Ale většinou o tom lidé nechtěli mluvit ať už proto, že byli příliš plaší, anebo že neměli chuť se zabývat minulostí. Taková je i matka Christiane z našeho filmu. Ona se nedovede vypořádat s těžkou situací svého života a proto se podvědomě rozhodne, že si o své minulosti vytvoří jinou, vymyšlenou verzi. Že bude předstírat, jako by neexistovala. Tento fenomén, který psychologie už dobře popsala, se může projevit i zdánlivě podivným, někdy úsměvným způsobem.

V Německu se dnes například mluví o lidech, kteří mají z podobných psychických důvodů až chorobný sklon k nepořádku, jímž se doma obklopují. Nedovedou si uklidit, stejně jako Christiane nedovede otevřít manželovy dopisy, protože jí každý z nich připomíná minulost. Neroztrhá je, ani je nevyhodí do koše. To by byl jen způsob, jak by jim přiznala nějakou důležitost. Ona je pouze schová do kredence, tak se může zdát, že opravdu neexistují. Chová se, jako to dělají děti, když si zakrývají tvář v domnění, že pokud nevidí toho druhého, on nevidí ani je.