Článek
Meat Loaf je zvláštní zjev, který jakoby na dnešní scénu ani nepatřil, ale odmítá složit zbraně a dál bojuje svou geekovskou bitvu pod praporem bigbítu, vyzbrojen dokonalou sbírkou rockových klišé ze sedmdesátých let, zatímco stopy toho nadčasového, co se v sedmdesátých letech v hudbě událo, bychom u něj hledali marně.
Ani dnes vám nenaservíruje nic jiného než bombastický glam rock - pokud možno se symfoňákem. Dlouhé hymnické songy jako vždy postavil na střídání pomalých refrénových pasáží s metalovými a dramatickými přechody mezi nimi (s příslušnými orgiemi bicích).
Nahlas a s patosem
Kytary znějí velmi osbournovsky a nutno podotknout, že samotné kytarové nápady nejsou úplně špatné, byť častá monstrózně metalová sólíčka už asi málokoho nadchnou.
Meat Loaf opět zpívá jako typický pop-metalový křikloun s patosem, ale znalost řemesla mu neupírejme. Horší je, že kýčovitost balad překračuje mantinely soudnosti tak výrazně, až se skoro blíží parodiím, které ve svých filmech s gustem interpretuje zpívající komik Jack Black (ten dokonce na desce hostoval).
Jack Black si samozřejmě dělá srandu, ale u Meat Loafa to není jisté. Chlapík, který se proslavil v úchylárně Rocky Horror Picture Show, má prostě jiná měřítka než běžní smrtelníci.