Článek
Kromě toho, že jste přední český malíř, se řadu let věnujete taiji. Co vás k němu přivedlo?
V půlce osmdesátých let se mi dostala do rukou knížečka s vousatým stařečkem na obálce. O taiji u nás tenkrát skoro nikdo nevěděl. Napodobil jsem jednu formu, a vtom mi cosi jakoby proběhlo rukama. Pak mi dalších pár let trvalo, než jsem pochopil, co to asi bylo, a postupně jsem se to naučil směrovat a všelijak o to pečovat. Taiji je ale tak komplexní, že i tohle je jen jeden malý dílek v mozaice. Nejbláznivějším důsledkem cvičení je úplná proměna pohybového stereotypu. Vevnitř se vám pak všechno hýbe jinak, po spirále, fyzicky se stanete vlastně jiným člověkem.
Pomáhá vám taiji vyjadřovat se vizuálně?
Pomáhá mi vidět, protože si každý pohyb nejdřív představím. A když taiji cvičíte, je to jako byste kreslila čtyřmi končetinami zároveň. Taiji se určitě projeví na vašem tahu štětce. Já ale slovo vyjadřovat ve slovníku nemám, ani v malování se nevyjadřuju.
Jak to myslíte?
Vyjadřování – nezní to skoro jako vyměšování? Něco v sobě nesu a pak to vyloučím. Proč by někoho mělo zajímat, co mám v sobě? Jenže já potřebuju, aby se věci dělaly samy. Aby samy pronikly přes mou lhostejnost, dostaly se na plátno přes mou neschopnost, získaly vzhled přes mou slepotu...
Nějak se v tom ztrácím...
A já se nějak nemůžu vyjádřit! Vycházím ze zkušenosti z dětství. Když jsem neměl koně, namaloval jsem si ho. Byl to trochu animismus, takové voodoo. Rozhodně žádná napodobenina, náhražka, mimesis. Strašně se bráním, aby malování bylo považováno za něco odvozeného. Říkám, že koně nemaluju, ale že ho dělám. Je to přímo ta věc – koňova existence se prostě rozšířila až do mé kresby. Nebo vy víte, kde končí kůň?
Záleží na úhlu pohledu. Vraťme se ale ke spirále v taiji, která pronikla i do vašich obrazů, v nichž nabízíte pozorovateli možnost nahlédnout do jiných světů, do dalších prostorů a dimenzí.
Spirála je jen pěšinka, mě zajímá ta krajina kolem. Masa větru, masa světla nebo země, to jsou prostory, ve kterých je jednak rozkoš se pohybovat, zároveň ale věřím, že je v nich možné i myslet. Obávám se, že běžně myslíme binárně, ano a ne, černá a bílá, občas si to obohatíme pár stupni šedé. Zkouším neklást myšlení na jednu stupnici, ale do prostoru. Představte si, že jste dešťová kapka a kolem vás padá pole ostatních kapek. V jistém smyslu se ani jedna nehýbete nebo malinko, vzájemně se zrcadlíte, a tím vzniká obraz. Nežvaním moc?
Ani ne.
Odkud uvidíme celý déšť? Jaké je stanoviště, tvar, pohyb pozorovatele? Osobně mám mnohem víc práce s pozorovatelem než se samotným motivem. Často se snažím o nemožnost: obraz bez pozorovatele.
Kdysi jste řekl, že vnímáte obrazy jako živé organismy. Co si mám pod tím představit?
Naučil jsem se vidět živé všechno, nejen obrazy. Asi bych to obecně nedoporučoval. Jakmile mají věci tvar, mají i tvář. Když jsem živé vnímání trénoval ve třetím nebo čtvrtém ročníku na škole, musel jsem zabrzdit, protože se na mě najednou dívalo tváří nějak moc. Dokonce to bezprostředně omezuje vaši svobodu – osvícenci věděli, proč chtějí svět umrtvit. Naopak uvidět něco opravdu neživého je v oživlém světě skoro nemyslitelné. A když se vám to přece podaří, čekejte čistou hrůzu.
Jak se vám tu živost daří zachytit?
Zachytit ji nechci, chci být s ní. Nejčastěji si motiv „oštrikuju“ jedním tahem, osahám si ho křížem krážem, vlezu do něj, pošimrám ho na zadní straně a pak se třeba zase vrátím. Vlastně vůbec nemaluju tu samotnou věc, ale dělám cestu, po níž se oko věci dotýkalo. Všechno se to děje v pohledu, v „mase“ pohledu – a ta je společná pro obraz, představu i procházku lesem.
Zní to ohromně mysticky. I tak na někoho možná působí vaše plátna. Neztrácíte se v tom někdy?
Mystika a podobná slova se skoro ani nesmějí vyslovit, protože je to hned nálepka, která dílo zbaví obyčejnosti. Kdybych uměl líp mluvit, dokázal bych sdělit, že obyčejnost je mírou všeho, i zázraku. Strašně se snažím nezapomenout na normální život, nepodceňuju omezenost, nudu, chybu ani povrch.
Vadí vám škatulkování a nálepky?
Vadí mi, když místo k běžné orientaci slouží k hodnocení. Stanou se projevem moci – což je něco jiného než síla samotného výtvarného umění. Musím ale přiznat, že mám docela obavu o vlastní sílu umění. Za mého mládí se pořád mluvilo o výtvarnosti, až jsem ji začal upřímně nenávidět. Dneska se naopak bojím, že se výtvarný jazyk ocitá na hranici zapomnění, často ani lidi z oboru netuší, že vůbec existuje.
Člověk se holt musí smířit s tím, že žije ve světě značek, které občas lidem život skutečně usnadňují. Identifikují se s nimi, nebo se jimi vymezují.
Máte pravdu. Mně občas ulehčí orientaci, když pro zadání, při kterém máte udělat výtvarnou akci pro daný prostor konkrétní galerie, použiju termín galerijní design. Necháte se inspirovat prostředím, dostanete nápady, zvolíte nejúčinnější variantu. Přitom vyjádříte svou myšlenku, upozorníte možná i na nějaký důležitý problém a divák může být výsledkem skutečně osloven. Přesto si soukromě řadím tento druh činnosti pod design, a ne pod volné umění, kdy autor dělá bez zadání a „hledá to, neví co“. Jednoho dne doručí své věci do výstavního prostoru, možná je i blbě nainstaluje. Ale to, o co jde, se odehrává v těch věcech, zatímco v prvním případě se to dělo v galerii.
Chápete tedy volné umění jako médium plně osvobozené od formy a funkce?
Něco „plně osvobozeného od formy a funkce“ je neustále potřeba a je mi jedno, jestli se to podaří nacpat pod křídla volného umění. Jen musím upozornit, že taková činnost z principu nemůže vypadat dobře, důstojně, ba ani ne nadějně. Možná spíš beznadějně. Příslušnost k instituci umění tomu automaticky obrousí špičáky.
