Dlouhovlasý rocker Lukáš, jehož s nepříliš průkaznou umanutostí představuje Roman Říčař, odmítá ustupovat nátlaku, přesvědčen, že vítězství v soutěži mládežnických kapel jej ochrání. Jenže zůstává osamocený, kamarádi z kapely projeví více přizpůsobivosti, než je pro něho stravitelné.

Klub osamělých srdcí - tak Lukáš nazval svou kapelu - vypovídá o plíživé rezignaci. Hlavní hrdina  zůstává překvapivě něžný a citlivý, jak stvrdí zejména láskou k půvabné Jitce (Zuzana Kajnarová), bezmála připomínaje biblického jediného spravedlivého.
Příběh z pera Martina Bezoušky má ale i nedostatky. Přepjaté osobnostní zušlechtění (a přitom Nikolaev dokázal prostředí hudebního undergroundu daleko drsněji popsat v dramatu ...a bude hůř).

Rozpačitě trčí i blíže neprozkoumané rodinné zázemí. Rodiče jsou přesvědčení komunisté, ale nevíme, za jakých okolností se s nimi Lukáš názorově rozešel. Oceníme však, že se režisér vyhnul prvoplánové karikatuře. Maminka (Simona Stašová se blýskla i na omezeném prostoru) je starostlivá ženská, která by nejraději ohlazovala veškeré třecí plochy. Ani otce (Václav Postránecký) nelze označit za vyvrhele, sužuje jej svědomí kvůli účasti v prověrkových komisích, valem se zhoršující zdravotní stav jistě odráží i mravní dilemata, která se neodváží rozetnout.

Lze jen odhadovat, co pro Lukáše znamenala výchova v takové rodině, proč místo na vysokou školu se dobrovolně přihlásil mezi zeměměřiče, kam lidé byli obvykle "odklizeni" coby politicky nežádoucí. Jenže ani tento motiv není hlouběji rozkryt, vyhlíží spíše jako klukovský naschvál než cokoli jiného.