Haklova próza Pravidla směšného chování je vlastní intimní zpovědí

Je to paradox pro autora úspěšné knihy O rodičích a dětech, za niž v roce 2002 získal cenu Magnesia Litera a podle níž natočil Vladimír Michálek stejnojmenný film. Tehdy mu otec na procházkách po pražských Dejvicích a místních hospodách předával své životní a sociální kódy. Co z nich zbylo? Vypráví o tom ve třech kapitolách.

„Drž se v proudu,“ říká mu coby vypravěči mluvítko na paraglajdu, na který se dostal díky kamarádům Murgymu a Rulpovi právě v souvislosti s životním jubileem. Co asi dělají důstojníci, kteří mu otravovali v roce 1981 na vojně život? Byla to pakárna. Co asi dělá dávná láska? No co, bude jí dvaapadesát.

Hakl dává znovu najevo, že dokáže trefně pojmenovat situaci, charakter, vystihnout kontrast. Vše s přesahem do jiného prostředí, do jiného okamžiku. Co si zapamatoval z pokynů před vzletem? „Paměť to rozšmelcovala. Chová se letos jako mixér. Jsem plný jemně perlivé informační kaše... Edituju, píšu sloupky, voženil jsem se s klávesnicí... Je to něco... neskutečně krásného. Krásného až k zblití...“

Nyní ho otec osloví znova: „Jsem starej... Kde mám brát radost?“ Těžko se odpovídá muži středních let, o jehož bezradnosti vypověděl autor před dvěma lety v románu Let čarodějnice. Ženský ho vnímají „jako někoho, kdo si sám sebe neváží“.

A ta nejbližší do něj šije ještě tvrději: „Ten tvůj nudnej, kluzkej, rádoby neortodoxní život bez hlubších citů, bez závazků, všecek zaměřenej na vystihování povrchnosti, tak přitažlivej a nezáživnej zároveň. Seš věčně nespokojenej, rozesranej, vágní, nejde se k tobě přiblížit... Chceš tak umřít?“

Tátovi na prahu osmdesátky diagnostikovali nádor v tlustém střevě. Zdánlivě všemocný mikrobiolog v bílém plášti je náhle bezradný starý muž. Vypravěči si na cestách do nemocnice připomínají chvíle radosti, sestra se s jeho odchodem srovnat nemůže...

Haklův vypravěč je konfrontován s otcovou smrtí, s existenciální situací, při níž si každý člověk uvědomí, že už je „na řadě“ on sám. Příběh vypovídá o autorském naturelu. Nabízí se srovnání s o pár let mladším Michalem Vieweghem.

Toho stejně silný zážitek inspiroval k napsání souboru příběhů Andělé všedního dne. K popsání prožitků těch, kdo netuší, že jsou jejich dny sečteny. První je podobně jako Haklův hrdina dvaapadesátiletý Karel z pražských Nuslí, o jehož konci vědí v tu chvíli jen „andělé“.

„Ne my od života, ale život od nás něco čeká,“ přemítá nakonec Ester, která se nezištně starala o umírajícího manžela. „Nemusíme věřit v Boha, ale nesmíme přestat doufat,“ vykřesává Viewegh naději i pro ty, kdož nevěří v království nebeské.

Rustikální Hakl je jiná povaha. Zůstává u motivu s jedinou postavou, která se musí vyrovnat s touto situací. A třebas i posmrtně naplnit otcův sen.

Mnoho se nedozvíme o kamarádech s půvabnými přezdívkami (věřím, že to jsou přezdívky) Murgy a Rulpo, vše se soustředí na autora-vypravěče. „Nikdo nemá, co by chtěl. A kdo má, ten to neocení, protože neví, že má něco, co by chtěl, kdyby to neměl, že jo,“ mudruje Hakl podobně jako v próze O rodičích a dětech. I když tady jde o intimní téma.