Je to paradox pro autora úspěšné knihy O rodičích a dětech, za niž v roce 2002 získal cenu Magnesia Litera a podle níž natočil Vladimír Michálek stejnojmenný film. Tehdy mu otec na procházkách po pražských Dejvicích a místních hospodách předával své životní a sociální kódy. Co z nich zbylo? Vypráví o tom ve třech kapitolách.

„Drž se v proudu,“ říká mu coby vypravěči mluvítko na paraglajdu, na který se dostal díky kamarádům Murgymu a Rulpovi právě v souvislosti s životním jubileem. Co asi dělají důstojníci, kteří mu otravovali v roce 1981 na vojně život? Byla to pakárna. Co asi dělá dávná láska? No co, bude jí dvaapadesát.

Trefný popis situace a charakterů

Hakl dává znovu najevo, že dokáže trefně pojmenovat situaci, charakter, vystihnout kontrast. Vše s přesahem do jiného prostředí, do jiného okamžiku. Co si zapamatoval z pokynů před vzletem? „Paměť to rozšmelcovala. Chová se letos jako mixér. Jsem plný jemně perlivé informační kaše... Edituju, píšu sloupky, voženil jsem se s klávesnicí... Je to něco... neskutečně krásného. Krásného až k zblití...“

Nyní ho otec osloví znova: „Jsem starej... Kde mám brát radost?“ Těžko se odpovídá muži středních let, o jehož bezradnosti vypověděl autor před dvěma lety v románu Let čarodějnice. Ženský ho vnímají „jako někoho, kdo si sám sebe neváží“.

A ta nejbližší do něj šije ještě tvrději: „Ten tvůj nudnej, kluzkej, rádoby neortodoxní život bez hlubších citů, bez závazků, všecek zaměřenej na vystihování povrchnosti, tak přitažlivej a nezáživnej zároveň. Seš věčně nespokojenej, rozesranej, vágní, nejde se k tobě přiblížit... Chceš tak umřít?“

Konfrontace s otcovou smrtí

Tátovi na prahu osmdesátky diagnostikovali nádor v tlustém střevě. Zdánlivě všemocný mikrobiolog v bílém plášti je náhle bezradný starý muž. Vypravěči si na cestách do nemocnice připomínají chvíle radosti, sestra se s jeho odchodem srovnat nemůže...
Haklův vypravěč je konfrontován s otcovou smrtí, s existenciální situací, při níž si každý člověk uvědomí, že už je „na řadě“ on sám. Příběh vypovídá o autorském naturelu. Nabízí se srovnání s o pár let mladším Michalem Vieweghem.

Toho stejně silný zážitek inspiroval k napsání souboru příběhů Andělé všedního dne. K popsání prožitků těch, kdo netuší, že jsou jejich dny sečteny. První je podobně jako Haklův hrdina dvaapadesátiletý Karel z pražských Nuslí, o jehož konci vědí v tu chvíli jen „andělé“.

„Ne my od života, ale život od nás něco čeká,“ přemítá nakonec Ester, která se nezištně starala o umírajícího manžela. „Nemusíme věřit v Boha, ale nesmíme přestat doufat,“ vykřesává Viewegh naději i pro ty, kdož nevěří v království nebeské.
Rustikální Hakl je jiná povaha. Zůstává u motivu s jedinou postavou, která se musí vyrovnat s touto situací. A třebas i posmrtně naplnit otcův sen.

Mnoho se nedozvíme o kamarádech s půvabnými přezdívkami (věřím, že to jsou přezdívky) Murgy a Rulpo, vše se soustředí na autora-vypravěče. „Nikdo nemá, co by chtěl. A kdo má, ten to neocení, protože neví, že má něco, co by chtěl, kdyby to neměl, že jo,“ mudruje Hakl podobně jako v próze O rodičích a dětech. I když tady jde o intimní téma.