Co byl poslední impuls k napsání knihy Vyhnání Gerty Schnirch?

Přestěhovala jsem se do Brna na Hvězdovou ulici neboli Sterngasse, odkud byly vyháněny německé rodiny, a chtěla jsem se dozvědět víc. Klíčové pro mě bylo setkání s historikem Davidem Kovaříkem, který mi osvětlil celé historické pozadí. Třetím podnětem byla snaha zacelit trhlinu ve vědomostech. V hodinách dějepisu, a to jsem studovala velice dobré gymnázium, kde jsme měli výbornou dějepisářku, jsem se nedozvěděla nic, než že byla podepsána Postupimská dohoda, po které opustili Němci naše území. Za jakých podmínek to probíhalo, že vše začalo už koncem války, to bylo pro mě překvapení. Chtěla jsem si to objasnit.

Je snad vaše hlavní hrdinka konkrétní postava?

Gerta Schnirch neexistovala. Je to fiktivní postava vytvořená pro tento román. V jejím osudu je použita korespondence i vyprávění z knihy Němci ven! – Die Deutschen raus! o pochodu smrti, kdy byly v květnu 1945 tisíce Němců hnány do Rakouska. Pamětníci v ní vzpomínali, jak trávili dny a měsíce v městečkách i vesnicích na jižní Moravě.

Co vás při přípravě knihy nejvíc překvapilo?

Bylo toho hodně. Třeba brněnské reálie. Odkrývala jsem historii místa, kde žiju a mám to tam ráda. Zjistila jsem, jaké byly za první republiky sváry o to, kde se bude stavět „česká“ nebo „německá“ architektura. Jak to vše prožívaly velké skupiny lidí dělených národnostně. Dostala se mi do rukou korespondence jedné paní, která byla odsunuta na nucené práce na jižní Moravu. Poznala jsem trýzeň jejího osudu. Bylo náročné vše zpracovat.

Jaké to bylo pro mladou autorku vyprávět téměř sedmdesátiletý časový úsek, od doby před válkou prakticky do konce 20. století?

Nebylo to nepřirozené. Ztotožňovala jsem se s matkou Gertou, její dcerou Barborou i vnučkou Blaničkou, když jsem jejich pohledem zkoumala soudobou společnost. Druhá generace se od němectví zcela odvrátila, aby mohla v Československu vůbec žít, a teprve třetí generace chtěla vědět, co se stalo, proč a jak.