McCarthyho absence, způsobená ochromenou leteckou dopravou v Evropě, připravila večer o další dimenzi, Wilder se tak ale na druhou stranu více přiblížil základnímu pojetí svého přístupu k hudbě. Na své desky si sice zve zpěváky, ovšem jen jako hosty, přičemž jádrem jeho tvorby zůstávají mnohovrstevnaté plochy a nezaměnitelné, jakoby utlumené filtrované zvuky a samply, jaké se objevovaly na klasických deskách mateřské kapely v polovině osmdesátých let.

Celý večer by se tak dal označit spíše za jakýsi DJ remix skladeb z alb Recoil. Základy zněly z harddisku, nehráli je živí muzikanti, i když definitivní podobu skladby získávaly při mixu na pódiu. Mnohdy měly velmi odlišnou podobu od nahrávek z desky. Velmi často jim dominovaly výrazný až strojový rytmus, což je ve výsledku přibližovalo například Front 242.

Občas se tak vytratil nejen punc originality, ale také původní záměr vytvářet velmi osobité zvukové koláže.

Většina posluchačů, kteří se rekrutovali především z řad fanoušků Depeche Mode, tak víc reagovala na typické zvuky, jež v leckdy brutálních úpravách rozpoznali, než aby je rozvášnil hybný rytmus. Nejvýrazněji se to projevilo ve chvíli, kdy se do hypnotických beatů ozval úryvek remixu klasického hitu DM Never let me down again.

Rozhodně bylo zajímavé sledovat, jak Wilder a Kendall se samply zacházejí, i když působivější by zřejmě bylo slyšet je v podání živých muzikantů, stejně jako použití více ploch a méně rytmu.