Nová deska se jmenuje 2010: Odysea Dva. Prý měla být původně jen vaše sólová…

Některé písničky jsem skutečně už před rokem a půl nahrával v domnění, že budou použity na mé sólové album. Myslel jsem si, že ho stihnu vydat a hned potom se pustíme do práce na nové desce IMT Smile. Nakonec se ale oba projekty spojily v jeden. Sólovku jsem chtěl původně nahrát intimněji, převážně s akustickými nástroji. Na albu ji připomíná poslední písnička Letná.

Je spojení dvou projektů důvodem toho, že jste na kolekci podepsaní jako Ivan Tásler a IMT Smile?

V podstatě ano, ale úplná novinka to není. Stejně byla podepsaná i naše deska Exotika z roku 2004. IMT Smile jsou taková rodina. Jsem si jist, že kdybych vydal sólové album, kluci z kapely by mě na něm doprovázeli a absolvovali by se mnou i případné turné.

V čem se nové písničky IMT Smile změnily ve srovnání se staršími?

Nedokážu to dost dobře posoudit, protože jsem podstatnou částí autorského týmu. Chtěl jsem ale, aby na nové desce byly v první řadě systematicky napsané písně, ne vzniklé při jamování ve studiu.

Každá z jedenácti skladeb má proto svůj příběh. Spravodlivosť vznikla například už před patnácti lety – a jsou tam samozřejmě i podstatně novější písničky. Nechtěli jsme nahrát překombinované a přearanžované album. Každou skladbu by mělo být snadné zahrát a zazpívat s kytarou u ohně.

Jaká je vaše konkrétní představa písničky?

Mám na mysli písničku v klasickém, řekněme dylanovském smyslu. Sloka, refrén, mezihra... Nejsem hudební experimentátor, vždy jsem se víceméně držel základních akordů a písničkových postupů. IMT Smile byli vždy obyčejná písničková kapela.

Přitom byly ve vaší minulosti patrné i jazzové vlivy…

Když je muzikant jen trochu ovlivněný jazzem, je to na jeho stylu znát a odrazí se to i na nahrávce. Mně osobně se líbí pracovat s různými styly. Neřešíme, jakou hudbu hrajeme. Baví nás kombinovat vlivy a skládat tak jednoduché a přehledné písničky. Já si klidně poslechnu rock, jazz, pop, r’n’b, hip hop i lidovku. Nemám žádná omezení.

Které písničkáře či kapely obdivujete?

Je jich strašně moc. O Dylanovi jsem už hovořil. K těm dalším patří třeba John Lennon, kapely Bon Jovi nebo Aerosmith a z Čech Buty, Nohavica, Kryštof, Chinaski či mladí Charlie Straight. U nás i na Slovensku je dost dobrých muzikantů a kapel.

Ve skladbě Čo bude… s vámi na novém albu hostuje slovenský jazzový zpěvák Peter Lipa. Co vás k této spolupráci přivedlo?

Peter je moudrý a inteligentní starší pán, který je na hudební scéně velmi dlouho. Pracovat s ním byl můj sen, protože jsem věděl, že se od něho můžeme lecčemu přiučit. Je velký diplomat, slušný člověk, zkušený na pódiu i ve studiu. Vždycky byl pro nás vzor.
Na květen s ním chystáme klubovou jazzově-rockovou šňůru. Budeme hrát i v pražském Paláci Akropolis.

Na vašem albu je i coververze revolučního evergreenu slovenského písničkáře Ivana Hoffmana Sľubili sme si lásku. Má to jiný důvod než ten, že je to dobrá písnička?

Když se loni slavilo dvacáté výročí sametové revoluce, hráli jsme ji na sérii několika vzpomínkových akcí. Měl jsem už dlouho jakousi vnitřní potřebu tu píseň hrát. Vnímal jsem ji ale spíš jako love song, ne jako skladbu sametové revoluce. Tehdy mi koneckonců bylo osm let, takže na mě žádný zásadní vliv mít nemohla.

Chtěl jsem ji nově zaranžovat a vydat i proto, že mnoho mladých lidí originál nezná a neví, že tady nějaká revoluce proběhla. Nepovažují za nutné se o tom bavit, pro ně je to vyřízená minulost. Já si ale myslím, že je to chyba. Komunismus ještě pořád zásadním způsobem ovlivňuje dnešek. Aktivně jsou u moci lidé, kteří před revolucí dělali věci, jež nebyly čestné. Proto na desce ta písnička je. Kromě toho je velmi hezká.