Německo, podzim devětaosmdesátého roku. Symbol rozděleného světa ještě stojí na základech, spojených maltou z nejtvrdších, ale lidé už začínají vztahovat ruce, které pověstnou berlínskou zeď zakrátko rozeberou.

Rodiné rozpory

Rodin, jako jsou Kernerovi, nejspíš nežije na východní straně Zdi málo: otec před časem emigroval, matka stále věří ideálům, s nimiž jako mladá dívka začínala budovat Německou demokratickou republiku. Dospívající děti mají téhož budování, teď už nepříjemně zavánějícího hnilobným pachem, plné zuby. Ve chvíli, která musela přijít, se matka vrací z oficiální slavnosti stejnou cestou, na které její syn Alex demonstruje proti stávajícímu společenskému uspořádání. To setkání znamená šok, infarkt, kóma a osm měsíců maminčina spánku.

Jak dlouhých takových osm měsíců může být? Když se paní Kernerová probudí, za okny je docela jiný svět. Z nemocniční postele vidět není, a také proto lékaři její propuštění z tohoto ve všech směrech sterilního prostředí rozhodně nedoporučují. I sebemenší rozčilení by pro ni znamenalo jistou smrt.

Jak vyrobit socialismus

Tehdy Alex dostává šílený nápad: převáží matku ve spánku domů a na několika desítkách čtverečních metrů panelákového bytu vytváří skanzen socialismu...

Zdá-li se Alexův nápad šílený, pak nápad scenáristy Bernda Lichtenberga (na psaní se pak podílel i režisér) jak vyjádřit proměnu, jež se s životy lidí i s nimi samotnými udála, lze bez přehánění označit jako geniální hned z několika důvodů.

Každodenní zabydlování onoho ostrůvku zaniklého společenského systému (počínaje sháněním okurek, vyrobených v teď už bývalém národním podniku a "výrobou" mystifikačních televizních novin konče) skýtalo množství příležitostí k tragikomice a autoři je rozhodně nepromarnili.

Zaplnili film řadou brilantních gagů i situací, které jsou o to vtipnější, že vycházejí z reality, a jestli i mohou působit v některých momentech poněkud neuvěřitelně, lze to snadno odpustit s vědomím, jak neuvěřitelná byla celá tato doba.

Vztah milujícího syna k milující matce do značné míry předurčil tón vyprávění. Není zlé, neposmívá se, jen směje. Na povrch jím prosakuje hodně hořkosti, ale také snahy o vzájemné pochopení a odpouštění jak mezi rodiči a dětmi tak mezi znovu se sjednocujícím národem.

Uvěří, i kdo nezažil

Vůči zaniklé minulosti je tu nadhled i jistý kus nostalgie (který se ostatně stal v Německu v poslední době dost módní záležitostí), ale bez sentimentu či laciných symbolů. A v podstatě podobný náhled mají tvůrci vůči nástupu epochy sjednoceného kapitalistického Německa se všemi průvodními jevy oněch počátků. Pro pamětníky mohou některé scény působit jako zbytečně vysvětlující, ale tím jdou tvůrci celkem pochopitelně vstříc později narozeným divákům i mezinárodnímu ne tak zasvěcenému publiku.

Jakkoliv režisér Wolfgang Becker (jeho předchozí film Život - stavba povolena byl oceněn na Berlinale a měl úspěch i u našich diváků) stavěl na první pohled pouze na zmíněném jednom nápadu, podařilo se mu dosáhnout jeho rozvíjením a gradací větší hloubky než by člověk očekával.

Navzdory dvěma hodinám film Good Bye, Lenin! nenudí, a i když ve střední části přece jen mírně ztrácí tempo, stále má čím zaujmout.

Herce vedl Becker k uměřeným výkonům, které jeho celkový záměr podpořily, nepopustil uzdu místy se nabízející karikatuře. Daniel Brühl v roli Alexe působí jako velmi klidný, místy skoro nezaujatý vypravěč, ale v jeho vztahu k matce, kterou ztvárnila s přesně odměřenou dávkou emocí Katrin Sassová, je patrný velký cit, který z této komedie činí komedii hluboce lidskou.

Good Bye, Lenin!, Německo 2003, režie: Wolfgang Becker, scénář: Bernd Lichtenberg, Wolfgang Becker, kamera: Martin Kukula, hrají: Daniel Brühl, Katrin Sassová, Čulpan Chamatovová, Florian Lukas a další.