A tak fakt, že Marina Abramovićová, srbská výtvarnice narozená v roce 1946 v Bělehradě, dobyla vysněný Olymp moderního umění, je sám o sobě pozoruhodný. Její výstava, která do 31. května zabírá celé šesté patro muzea a část přízemí, je událostí i pro místní publikum. Abramovićová najala nahé modelky a modely, kteří tu tvoří živé karyatidy, milují se s lidskými kostrami nebo visí jako Kristus na kříži.

New York je puristický, takže vstup na výstavu doprovází upozornění, že sem mohou jen dospělí a nikoli děti. „Nahota je v USA problém,“ připouští autorka. Abramovićová je performistka. K umění používá především své tělo. Programově se sebezraňuje, podstupuje psychologické i fyzické týrání, zkouší, co vydrží. I v newyorském muzeu celý den sedí strnule u malého stolu a jen duševní meditací komunikuje s tím, kdo si k ní na chvíli přisedne.

Domů do bytu v SoHo ji v podvečer odvádí masér, který se pak hodiny pokouší ztuhlé svaly znovu oživit. Pak se umělkyně koupe v ozdravovací lázni, aby nabrala sílu na pokračování další den.

Při některých akcích – zachycených na četných videozáznamech – zkoušela samu mez fyzických možností těla až do úplného vyčerpání a ztráty vědomí. Řadu těchto pokusů prováděla se svým tehdejším partnerem Ulayem, německým umělcem Uwe Laysiepenem, s nímž se ale nakonec rozešla. Šlo tehdy spíše o kuriozity oslovující především avantgardní vernisážové publikum. Abramovićová vystupovala vždy kontroverzně a provokativně.

Co však z ní udělalo skutečně velkou umělkyni, bylo propojení performance s aktuální politikou, kdy se pro ni lidské tělo stalo symbolickým obrazem oslovujícím lidské city. Srdcem výstavy je hromada vybělených kostí nad kterými Marina v černých šatech a s rudým šátkem v ruce triumfálně křepčí v rytmu folklorního tance.

Balkánský masakr

Je se z čeho radovat? Je masakr vítězstvím? Balkánské etnické čistky, které tak dostávají svoji metaforickou podobu, oslovily už v roce 1997 mezinárodní porotu benátského bienále, které Abramovićové udělilo nejvyšší ocenění - Zlatého benátského lva. Ona sama tomu říká Balkánské baroko a používá označení v jeho původním smyslu, kdy termín „barroco“ znamenal cosi velmi bizarního.

Americké publikum může být šokováno, může vše vnímat jako současný surrealismu, takže Abramovićová se snaží dokázat, že to, čím se zabývá, je spojeno s jejími zkušenostmi, balkánskými kořeny i zkušeností života v socialismu. Celá místnost je věnována dokumentaci, kde jsou vystaveny osobní věci i rodinné fotografie. K absurdní podívané slouží také archaický mikrobus, v němž se kdysi pohybovala po Evropě. Všechno to jsou důkazy prožité reality.

Původně začínala jako malířka, ale ke štětci a plátnu už se nechce vracet. Přímé akce ji baví víc, protože jí umožňují navázat přímý kontakt s divákem. O perfomanci říká: „Je to jako země nikoho, dodnes nechráněná copyrightem. Donedávna se považovala spíše za zábavu. Pozornost, která je dnes věnována moji práci, vede k tomu, že z alternativního umění se stává trvalá umělecká forma.“

Možná je to namyšlenost, ale faktem zůstává, že její výstava vyvolává silné protichůdné reakce, a že i když s Abramovićovou vnitřně nesouhlasíte a její tvorba vám může být i odpudivá, stále se ve vzpomínkách vracíte k tomu co jste viděli a podvědomě o tom přemýšlíte. To, co dělá, má totiž výrazný emoční náboj, jaký v současném umění bažícím po podivnostem potká člověk jen málokdy. A slzám, které Marina, denně v New Yorku prolévá, Američané věří, i když je možná úplně nechápou. Ostatně i ono reálné „balkánské baroko“ je i pro nás Evropany téměř nesrozumitelné.