Tentokrát Radůza natáčela s kytaristou Peterem Binderem, bubeníkem Milošem Dvořáčkem, basistou Janem Jakubcem, Cimbálovou muzikou Stanislava Gabriela a řadou dalších hostů. Dobrým krokem se zdá být příklon k různorodým aranžím s kapelou a rozmanitým rytmům, chytlavé jsou třeba španělsko-cikánské úpravy s mužským vokálem.

Samotná Radůza však nezměnila styl ani ve zpěvu, ani v textech. Opět se žehrá na těžkost života, jde se „po cestě prašný“, „osud jí naložil“ a všude na ni štěkají psi (až příliš často se opakující motivy hrozí vyrůst v radůzovské klišé). Nezřídka se jí povede metafora, má cit pro zvukomalbu veršů, přesto obří patos rázné harmonikářky chvílemi ruší a nutí se ptát, jestli už to není přehnané. Radůzinu stylizovanou vypravěčku jakoby neustále drtily tragédie, což přijmeme spíš u utlačovaného černocha z padesátých let.

Jako osvěžující nádech potom působí upřímná kytarová balada Jako zázrakem spíš, vlastně ukolébavka, kde výjimečně introvertně zpívající autorka uzavírá smlouvu s osudem a přeje si, aby sudička ubrala dítěti těžkostí a raději naložila jí. Chytré, civilní, prosté jakéhokoliv afektu.

Celkové hodnocení: 65 %