Hlavní obsah

Musím se přiznat k jedné neřesti. Mám strach.

Novinky, Karel Paulík

Vytrhnu zátku vany a bleděčervená voda se stáčí do víru. Paže mého těla je rozřezaná od ramene až k malíčku. Krev jen kape. Vylezu. "Dyť už dú -" zabalím se do županu a pečlivě utírám červené fleky na podlaze...

Článek

Otevřu dveře a minu matku, která s pěstí na puse třeští oči. Zalezu do postele a cítím, jak mě rána na paži pálí. "Vendo, ty ses zase řezal!" maminka u mě. "Prosím tě, Venoušku, co mi to děláš?! Já se snad zblázním!" Vstanu a zařvu: "Nech mě bejt! Nech mě!"

Maminka mimovolně couvne a chytne kliku. "Vendo..." zašeptá, tak slabě a zoufale, že si sednu znovu na okraj postele a sevřu břicho. "Nechej mě na pokoji. Prosím tě... dej mi aspoň chvilku klid. Pořád za mnou lezeš... Kdo to má vydržet?"

V obličeji je celá červená; fleky na tváři jak vykašlanou krev souchotináře. Pláče. Do dlaně. "Neřvi -" řeknu a zacpu si hlavu polštářem. Zatnu zuby. Maminka. Moje maminka... Vyšla z pokoje do studené kuchyně a opřela si hlavu o ledovou linku.

Blázinec

Říkáme - to byl dneska ale bláznivej den, to zase byl v práci blázinec. Nejlepší způsob, jak se zbavit slova, které nám cosi připomíná, které evokuje něco neveselého, je - dát mu jiný smysl. Zcivilizovat ho, zapojit ho do budování našeho moderního optimistického, plně rozvinutého života.

Do něj nepatří mrtví a marodi. Do něj nepatří ti divní duševně nemocní lidé, které někdo, jak doktor Mengele na rampě života, poslal na druhou stranu, protože "normalita" je přece definovatelná!

Žijeme v každodenním jednom velkém blázinci postmoderní globalizace a každodenně si to láskyplně připomínáme. A také máme stále více času na naše koníčky - na psychické problémy...

Ale co s tou "druhou stranou", co s těmi, kteří jsou v psychiatrických ústavech či se chodí léčit ambulantně?

Protože - tady nejde o získání modré knížky, tady jde jenom o život. O bolest duše. Ve světové literatuře je toto téma neobyčejně silně zastoupeno. Jednak popisem onemocnění a cesty "zpět" (např. Jerzy Krzystoń: Šílenství I-III nebo Barbara Gordonová: Tančím tak rychle, jak dovedu), jednak využitím symbolu "blázince" jako alegorie represivní, mocenské, destruktivní organizace (ukázkovým příkladem je kniha Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, kterou proslavil pozdější Formanův filmový přepis).

Ryčlův text, vlastně trs textů ve třech částech (Pavilon číslo 13, Deník - páté přes deváté, Texty z pozůstalosti) je syntézou obého - bohužel bez dobrého konce.

Cesta "zpět" nikam nevede a boj proti represi je i bojem proti okolí a proti sobě samému. V české literatuře je málo tak drsných, tragických, ale nesmírně poetických, a přitom "technicky" dokonalých děl.

Autor je "bratrem ve zbrani" se surrealistickým básníkem Karlem Šebkem. Tragické osudy byly vyváženy velkým uměním.

Václav Ryčl (22. 2. 1966 v Bratislavě) od roku 1973 žil v Praze. Během studia na polygrafickém učilišti psychicky onemocněl. Kromě psaní fotografoval a maloval. Na Silvestra roku 1994 spáchal sebevraždu.

Bouřkové mraky se tlačí oknem do pokoje jak břicha těhotných žen. Ležím na posteli. Sestra Alena, vysoká jak telegrafní sloup, nabitá energií, mi stáhla ze zadku gatě pyžama. V prstech injekci. "Povolte svaly!" křikla. Sklonila se. "No tak!... Bude vás to bolet!" Sestra Jaruna sedí na posteli vedle, ruce v klíně, dívá se na moje oči, podmalované černými stružkami sazí. "Musíte nám věřit... my to s vámi myslíme dobře -" řekla školáckou frázi a mírně pootočila hlavou, když mi sestra Alena bodla do zadku jehlu. "Já vím -" Cítím, jak mi studené prsty sestry Aleny zalepují vpich leukoplastí. Natáhnu si pyžamo.

áclav Ryčl: Pavilon číslo 13, vybral a uspořádal Václav Kahuda, Petrov 2003, 244 stran, cena neuvedena

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám