Scénář ke Škole života napsal zkušený a vtipný analyzátor lidské zakomplexovanosti Nick Hornby, což pro mě byl hlavní důvod, proč filmu vůbec věnovat 95 minut pozornosti. Hornby je jistou zárukou, že postavy nebudou úplně ploché.

Jenny poslouchá francouzské desky a sní o Paříži.

Jenny poslouchá francouzské desky a sní o Paříži.

FOTO: Sony Pictures

V tomto případě převzal knižní předlohu Lynn Barberové a vybral si z ní jen první část o dospívání hlavní hrdinky, což je omezující a na konci filmu to může vyvolávat pocit, že se toho stalo nějak málo. Na druhou stranu k tomu měl důvod - Hornbyho motivací pro převzetí cizí předlohy bylo zjevně dokonalé vystižení zkostnatělé atmosféry, která vládla (nejen) v Anglii před nástupem rocku, marihuany, feminismu a dalších kratochvílí současnosti.

Navíc protiklad ušmudlané a zakomplexované Anglie a svobodomyslné Ameriky je Hornbyho zamilovaným tématem (vzpomeňme např. na hrdinu románu Všechny moje lásky, který je úplně vedle z toho, že by mohl chodit s americkou písničkářkou, navíc napůl černoškou (to by kámoši koukali!). "Rock'n'roll a jejich velká auta byla známkou prosperity. Tady v Británii jsme pořád čekali na autobus," shrnul to jednou výstižně.

Paní ředitelka židy zrovna moc nemusí.

Paní ředitelka Židy zrovna moc nemusí.

FOTO: Sony Pictures

Zatuhlost Británie zosobňuje ve filmu místy až parodický, ale přesto uvěřitelný tatík (Alfred Molina), který neustále úpí nad školním prospěchem dcery a nad tím, co kolik stojí. Drsnější je zakomplexovaná ředitelka, které moc nevoní Židi, a s gustem vykopne nadanou Jenny ze školy, když jí poskytne příležitost. Rasismus Britů připomínají i zdánlivě nevinné stařenky, které se rychle stěhují z domu, kde se "usadili negři" (tak se v době, kdy se děj odehrává, běžně mluvilo).

Samotná Jenny (Carey Mulliganová) hraje velmi přirozeně. Je ještě mladá, ale roste v ní rebelka. Pilně si dělá úkoly a chystá se na Oxford, když se seznámí se starším, záhadně bohatým chlapíkem (Peter Sarsgaard), a najednou se jí kariéra učitelky zdá směšná. Navštěvuje s ním bluesové kluby, pije drahý alkohol, baví se o umění a stará dobrá rodičovská Anglie s řadovým domkem a nudným civěním na televizi vypadá jako děsivý sen.

Jenny má staršího přítele! Spolužačky šílí.

Jenny má staršího přítele! Spolužačky šílí.

FOTO: Sony Pictures

Samozřejmě se ukáže, že elegantní chlapík je zloděj a navíc ženatý. Podvody mu Jenny ještě odpustí a sama se tak pouští na šikmou morální plochu, ale manželku už ne.

Protože Hornby rozpracoval psychologii postav do hloubky, občas diváka jejich dilemata strhnou k plodným úvahám, kdo má vlastně pravdu (nudná práce, zakomplexovanost, studium a přetvářka na straně jedné - sex, muzika a divoká jízda na hraně zákona na straně druhé). Nedá se říct, že by Škola života nudila, ale přesto se na závěr cítíte ošizeni. Nic proti kvalitám herců, ale není to náhodou jen banální příběh o sedmnáctileté holce, které trošku naroste hřebínek, chtěla by chodit se staršími pány a pak se diví srážce s realitou?

Zbytečný doslov o pozdějším nástupu na univerzitu, kde nám přechytřelá holčička z prváku sděluje, že ona je ta moudrá a všichni ostatní jsou ještě děti, navíc napovídá, že autobiografická vypravěčka sebe sama trochu moc "žere".

Celkové hodnocení: 65 %