Na rozdíl od něho je však jednak výborem čistě autorským, s mnoha Cohenovy dodatečnými zásahy oproti původnímu otištěnému znění. Poprvé před českým čtenářem vedle sebe také skládá verše a básně v próze s většinou jeho písňových textů až po  album The Future (1992).

Obrnit se samotou

Tento naprosto přirozený sendvič s konečnou platností stvrzuje, že Cohen je původně a především literát, který už od konce 50. let ohromoval anglosaský svět neotřelostí tvaru a originalitou metafor, jež třeba neváhaly zasypat Hitlera umělými květinami.

Pokud hledáme jednotící linii Cohenova psaní, dá nám jeho vlastnoručně provedená žeň jasnou odpověď: chce "vytvořit něco tak krásného / jako jsi ty". Nejde o nic jiného než o katalog milostných citů, v němž se u každé položky řeší autorovo celoživotní spalující bloudění mezi láskou a uměním, při kterém se na něj shora shovívavě usmívá starozákonně ješitný Pánbůh a dole ho při každém vykročení ze směru olíznou plameny pekelné.

Je to inventura všech jizev, zklamání i zraňování umělce, který se tak jako každý poctivý mistr řemesla instinktivně přiklonil na stranu toho, co cítí v životě jako poslání, a "obrnil se samotou", aby mohl být "svobodný jak pták na telegrafním drátě".

Onen konflikt skončí vždycky až smrtí tvůrce - a Cohen se s ním bez přestání pere, až po něm v prázdných pokojích zůstávají zraněné ženské duše "krásné jak lady Hamiltonová". Postupem výboru se tento spor uhladí, vyvzdorované status quo se potvrdí v meditacích a vpluje do srdce básně.

Ta není "nic jiného než informace, ústavou tvé vnitřní krajiny. Rozbíjíš v ní podoby sebe sama, dokud se nedostaneš až k řádku, ke slovu, které dokážeš obhájit, které můžeš obalit svým hlasem, a nezalkneš se při tom," jak se kdysi vyznal Cohen.

Jen věcný překlad

Pokud máme říci totéž i o Procházkových překladech, pak s jistou rezervovaností. Ne vždy originálu vyhoví v rámci možného. Především z písňových textů se vytrousilo metrum i rýmy, což je obzvlášť citlivé u výrazně rytmizovaných valčíků nebo čtverylek, které pronikly až mezi řadové posluchače popu a o jejichž melodičnosti není pohyb.

Namísto toho je překlad jen věcný a zkracuje, čímž se dostává spíš na úroveň překladu orientačního. Básník takového kalibru by si však zasloužil víc: přinejmenším odvážné zrcadlové bilingvní vydání (jako třeba kdysi Tom Waits), ve kterém ale musí překladatel setsakra s kůží na trh, anebo tandem překladatele a zkušeného písňového textaře, kteří si navzájem vypomohou.

Škoda pro nás, škoda i pro Cohena. Řečeno jazykem jedné z laboratoří na zahlazování vrásek: on za to stojí.

Leonard Cohen: Hudba neznámého
Přeložil Václav Procházka, BB art, 380 stran