Ovšem fotografie z jejího vztyčení vznikla až 2. května 1945. Byla šikovně nainscenována. Dobytí Říšského sněmu bylo hlavním cílem bitvy o Berlín. Obléhání mělo být na Stalinovo přání dokončeno do Prvního máje, dne každoroční moskevské přehlídky.

Autor dožíval zapomenut v Moskvě

A teprve tohoto dne přivezl autor snímku, sovětský válečný fotoreportér Jevgenij Chalděj, prapor se srpem a kladivem z Moskvy. Byl narychlo sešitý z několika červených ubrusů.

Chalděj udělal na střeše Reichstagu několik fotografií z různých míst. Na tomto snímku má podpírající důstojník na obou rukou hodinky, zatímco na oficiální fotografii byly přebytečné časy vyretušovány.

Chalděj udělal na střeše Reichstagu několik fotografií z různých míst. Na tomto snímku má podpírající důstojník na obou rukou hodinky, zatímco na oficiální fotografii byly přebytečné "časy" vyretušovány.

FOTO: archiv, ČTK

Ačkoli se Chaldějovy válečné fotografie v následujících desetiletích objevily snad v každé učebnici a snímek s praporem byl věhlasný, on sám dožíval z malé penze téměř zapomenut ve svém moskevském bytě. Jeho slávu probudila západní média až počátkem 90. let – v souvislosti s pochybnostmi o autentičnosti právě této fotografie ze střechy zničeného Říšského sněmu.

Postavil si fotoaparát z brýlí

Jevgenij Chalděj (1917 až 1997) se narodil v hornickém východoukrajinském městečku Juzuvka v židovské rodině. Byl mu sotva rok, když při pogromu přišel o matku a příbuzné. I jeho trefila kulka, uvízla mu pod žebrem. Měl štěstí a přežil. Otec se znovu oženil a Jevgenij získal v dalších letech tři sestry.

„Zahynuly ve válce, když se nacisté dostali do Doněcka,“ vyprávěl v roce 1997 tvůrcům belgického dokumentárního filmu. „Hodili je za živa do důlní šachty.“ Jevgenij v té době již několik let fotil pro sovětskou tiskovou agenturu TASS a po vypuknutí války vstoupil do armády. Tato skutečnost mu zřejmě zachránila život.

Jevgenij Chalděj 2. května 1945 na vrcholu Braniborské brány v Berlíně. Tentýž den pořídil na Reichstagu svou nejznámější fotografii. Repro z publikace B. Moynahan: Rusko 20. století

Jevgenij Chalděj 2. května 1945 na vrcholu Braniborské brány v Berlíně. Tentýž den pořídil na Reichstagu svou nejznámější fotografii. Repro z publikace B. Moynahan: Rusko 20. století

FOTO: repro z publikace B. Moynahan: Rusko 20. století

Fotografování miloval od dětství. Jako 12letý si postavil z papírové krabičky a ze skel starých babiččiných brýlí svůj první fotoaparát. Vyučil se fotografem a vytrvale posílal svoje výtvory do různých časopisů, až si ho v roce 1936 všimli v agentuře TASS. Tam začala jeho profesionální dráha.

Prošel s leicou celou frontu

Od prvního dne Hitlerova útoku na Sovětský svaz začal snímat válečné okamžiky a s leicou prošel celou frontu. Nejdříve doma, potom s postupující Rudou armádou i za hranicemi vlasti. Byl u obsazování Sofie, Bukurešti, Budapešti a Vídně. Právě tam vznikla jeho působivá fotografie hromadné sebevraždy rodiny funkcionáře NSDAP.

„Byl to asi můj nejstrašnější válečný zážitek,“ říkal s odstupem. Ušili vlajky přes noc Když se tehdy 28letý poručík Chalděj vrátil na samém sklonku dubna 1945 z Vídně do Moskvy, jeho šéf mu oznámil: „Zítra musíš odjet do Berlína!“ Hlavní město nacistické říše mělo být každým dnem Rudou armádou dobyto a fotoreportér TASS nesměl chybět. Chalděj zřejmě nedostal konkrétní úkol (rozkaz) zachytit v Berlíně okamžik vztyčení rudé vlajky. Jeho historický snímek nevznikl na objednávku a podle požadavků Stalina, jak se občas velmi zjednodušeně uvádí. Bylo totiž 30. dubna a toho dne odpoledne již byla v Moskvě – byť, jak uvidíme, nepřesná – zpráva od maršála Žukova z Berlína, že „vojska 3. úderné armády zlomila odpor nepřítele, obsadila hlavní budovu Říšského sněmu a na ní vztyčila naši sovětskou vlajku“.

Chtěl napodobit Rosenthala s americkou vlajkou

Nevíme, zda se tato informace dostala tehdy i k Chaldějovi. Nepochybně ovšem věděl, že v Berlíně bylo několik jeho fotoreportérských kolegů, kteří číhali na svůj okamžik slávy. V hlavě však měl pravděpodobně jiný plán. Jak v devadesátých letech v rozhovorech přiznával, věděl o slavné fotografii Joa Rosenthala, která zachytila americké vojáky, jak v únoru 1945 vztyčují prapor na japonském ostrovu Iwodžima.

Vítězná sovětská vlajka nad Reichstagem. Unikátní snímek Viktora Ťomina pořízený z letadla odpoledne 1. května 1945.

Vítězná sovětská vlajka nad Reichstagem. Unikátní snímek Viktora Ťomina pořízený z letadla odpoledne 1. května 1945.

FOTO: repro z publikace D. Mrázková, V. Remeš: Fotografovali válku

Uvažoval, kde něco podobného zopakovat.  Aby ovšem mohl Jevgenij Chalděj takový záměr uskutečnit, potřeboval mít vlajku. A to velkou vlajku.

„Zamířil jsem do skladiště agentury TASS,“ vysvětloval po půlstoletí belgickým dokumentaristům. „Skladník Gríša Lubinskij byl milý židovský kamarád. Půjčil mi několik červených ubrusů, které se používaly na stranické a odborové schůze. Odnesl jsem si je domů a zavolal svému krejčímu, Izraeli Solomonovičovi, že zítra letím do Berlína a potřebuji ušít nějaké prapory. A tak jsme naměřili, sestříhali a sešili tři vlajky. Srp a kladivo byly také z látky – nebyla to žádná barva. Nakreslil jsem je a vystřihl. Celou noc jsme to sešívali.“

Odměna pro nejrychlejšího

Proč byla primárním cílem při dobývání Berlína stanovena rozložitá budova Říšského sněmu a kdo v sovětském velení právě takové rozhodnutí inicioval, zůstane už asi navždy nezodpovězenou otázkou.

Reichstag byl v roce 1945 troskou, která pro nacistický režim neměla prakticky žádný význam. Po jeho požáru v roce 1933 byly dveře i okna zazděny a parlament se přestěhoval do nedaleké budovy Krollovy opery. V budově Reichstagu se nic zásadnějšího nedělo a za války ji používala armáda.

Nicméně Sověti byli přesvědčeni, že pro Němce znamenal totéž jako pro ně moskevský Kreml a vnímali Reichstag jako symbolické jádro nacistické říše. Bojosymbolový pokřik „Vzhůru na Reichstag“ zazněl poprvé – jak se traduje v memoárové literatuře – po skončení monumentální tankové bitvy u Kurska v létě 1943. Ale teprve po zahájení berlínské operace 16. dubna 1945 se z Říšského sněmu stala uznávaná a vysněná cena pro vítěze.

Vojákům bylo oznámeno, že kdo vztyčí na budově státní vlajku, bude vyznamenám titulem hrdiny Sovětského svazu. K tomuto účelu bylo připraveno devět speciálních rudých praporů se zvýrazněnými symboly srpu a kladiva. Byly rozdány každé z devíti divizí 3. úderné armády, u nichž se předpokládalo, že budou mít nejlepší šanci tento vítězství nad Reichstag umístit.

Praporů zavlálo několik

Jako první k Říšskému sněmu dorazila 150. střelecká divize generála Pereveretkina. Do budovy se rudoarmějci probojovali až po dvou ztečích 30. dubna kolem půl třetí odpoledne. Byli mezi nimi také četař Michail Jegorov a desátník Meliton Kantarija ze speciální průzkumné jednotky, kteří měli za úkol vztyčit rudou zástavu č. 5. Po zuřivých bojích se jim podařilo probít se do druhého poschodí a z okna prapor vyvěsili.

Potom je zastavila kulometná palba a museli ustoupit. Než prapor zmizel, zahlédl ho venku generálmajor Šatilov a oznámil to svým nadřízeným. Ve stejných chvílích bojovaly v budově i další skupiny rudoarmějců, jež mohly vyvěsit vlajky. Samotný maršál Žukov v pamětech napsal: „Velitel 3. úderné armády generál Kuzněcov, který boj osobně sledoval, mi asi v 15.30 hodin telefonoval na velitelské stanoviště: ,Na Říšském sněmu vlaje naše rudá vlajka!‘.“

Na základě těchto informací vydal Žukov svůj operační rozkaz č. 06 a ohlásil tuto zvěst také do Moskvy Stalinovi. Nepřesná zpráva byla předána i do zahraničí. Když se však vojenští dopisovatelé a fotografové začali stahovat k Říšskému sněmu, zjistili, že sovětské jednotky jsou teprve v polovině Königsplatzu, a navíc přišpendleny k zemi nepřátelskou palbou. Další útok začal v podvečer a trvalo několik hodin, než se podařilo prorazit německá kulometná postavení a protlačit se do horních partií budovy. Jegorov s Kantarijou posléze pronikli do zadní části budovy, odkud vedlo schodiště přímo na střechu. Tam – mělo se tak stát ve 22.50 hod. – přelezli k bronzovému sousoší Germanie a jejího koně a zastrčili žerď praporu do otvoru po zásahu granátem u koňova levého kopyta.

Ještě předtím – čtyři hodiny před půlnocí – se to údajně podařilo skupině střelců kapitána Makova, která vztyčila prapor vysoko nad průčelím budovy na soše bohyně Vítězství. Makov poté úspěch oznámil rádiem přímo veliteli sboru. Až o desítky let později se německým médiím přihlásil někdejší rotmistr Michail Minin, který byl členem Makovovy skupiny, a tvrdil o sobě, že právě on byl prvním rudoarmějcem s vlajkou na vrcholu Reichstagu.

Snad jen o několik minut později dosáhla téhož i průzkumná četa poručíka Sorokina. Jeho vojáci se probojovali rovněž až na střechu a upevnili tam prapor. Obě skupiny tak splnily požadovaný úkol, ale za své úsilí obdržely nižší vyznamenání než Jegorov s Kantarijou – pouze Řád rudého praporu.

Ťominova fotografie nebyla inscenovaná

Všechny tyto činy se odehrály v noci a nemohly být žádným fotografem zaznamenány. Vítěznou sovětskou vlajku nad Reichstagem tak vyfotografoval – z letadla – až zvláštní korespondent moskevské Pravdy Viktor Ťomin odpoledne 1. května 1945.

Viktor Ťomin – válečný fotoreportér Pravdy

Viktor Ťomin – válečný fotoreportér Pravdy

FOTO: repro z publikace D. Mrázková, V. Remeš: Fotografovali válku

Od poloviny dubna měl společně s kameramanem Romanem Karmenem k dispozici lehký stroj s pilotem, s nímž byli v trvalém rádiovém spojení. Když letadlo 1. května vzlétalo (bez Karmena, který onemocněl), pilot Veštak netušil, co chce Ťomin fotografovat. Jinak by neletěl, neboť se stále bojovalo a hrozil téměř jistý sestřel.

Ťomin fotil leicou, kterou mu daroval v roce 1929 Maxim Gorkij. Letoun dostal mnoho zásahů a právě ve chvíli, kdy se ocitl nad Reichstagem, zbývalo Ťominovi poslední okénko filmu. Snímek se povedl.

Veštak však odmítl s poškozeným strojem letět několik tisíc kilometrů do SSSR. Ťomin se nevzdal a zavolal velitele frontu Žukova. Ten mu půjčil své osobní letadlo – ale jen do polského města Januva. Tam na vlastní odpovědnost Ťomin přikázal pilotovi, aby letěl až do Moskvy. Po druhé hodině v noci dopravili cenný dokument do redakce.

Rozezlený Žukov vydal rozkaz, aby reportéra Pravdy za krádež letadla zastřelili. Přesto se Ťomin ráno 3. května vydal s tisícovkami výtisků Pravdy na zpáteční cestu. Ve 14 hod. rozdával před Reichstagem udiveným kolegům noviny s fotografií.

„Za svůj čin zasloužíš titul hrdiny,“ řekl mu maršál Žukov, když se Ťomin odhodlal přijít, „ale za to, že jsi mně ukradl osobní letadlo, si zasloužíš potrestat. Dostaneš tedy jen Řád rudé hvězdy.“ Do dějin se však přesto zapsala úplně jiná fotografie.

Pózování na střeše

Ve stejných okamžicích, kdy Ťomin kroužil nad Reichstagem, už byl v Berlíně i Jevgenij Chalděj. O unikátním úlovku kolegy Ťomina jistě nic nevěděl. O vyvěšených praporech v Reichstagu zřejmě také ne. Sám zabíral svoje dovezené vlajky na různých místech Berlína, ale pořád nebyl spokojený.

„Pozoroval jsem, co z města zůstalo. Na několika místech stále hořelo,“ vzpomínal v roce 1997 před kamerou belgické televize. „Jak se tu mám vyznat?“ Mnozí rudoarmějci se hrnuli do středu města, k Braniborské bráně a k Reichstagu. Poručík Chalděj šel tedy stejným směrem.

„Dovnitř, do Reichstagu, jsem se dostal ještě za tmy, v pět hodin ráno 2. května. Všude samý popel a kouř, střelba z pušek. Vytáhnu vlajku, poslední, která mi zbyla. Přišli ke mně tři vojáci. Poručíku, říkají, jdeme na střechu. Zeptal jsem se: ,A víte kudy?‘.“ Patřili mezi dobyvatele Reichstagu, tak cestu znali. „Našli jsme tyč – ta měla sloužit jako žerď. Hledal jsem vhodné místo pro kompozici. Jeden z té trojice se někam postavil. To se mi nelíbilo. Nebyl odtud vidět zničený Berlín, ale jen kus oblohy.“

Voják se jmenoval Alexej Kovaljok (podle jiných pramenů Kovaljov) a ochotně pózoval dál. Zašel k velké kamenné váze na samém okraji střechy a zeptal se Chalděje: „Tady? Nebo výše? Jestli mi ale někdo podrží nohy, jinak bych mohl sletět.“

Kovaljok vylezl na vázu a zamával vlajkou – pod ní se objevilo panoráma rozstříleného města. „To byl správný záběr a skvělá kompozice! Řekl jsem důstojníkovi v brigadýrce, ať mu drží nohy, a hned jsem cvakal spoušť. Spotřeboval jsem celý film.“

„Časy“ musely zmizet

Ještě v noci 2. května odletěl Chalděj zpátky do Moskvy. Hned fotky vyvolal a byl pochválen. Až na jednu drobnost. „Copak sis nevšiml, že ten voják, co podpírá kamaráda, má na každém zápěstí jedny hodinky?“ upozornil ho šéf agentury. „To je přece zloděj. Opravdový sovětský voják nedrancuje! Rychle s tím něco udělej. Vyretušuj to z negativu!“

Podle vlastních slov vzal Chalděj špendlík a hodinky na pravém zápěstí důstojníka vyškrábal. Zřejmě však pouze na této oficiální fotografii, na jejíž negativ byl naopak posléze „dodán“ kouř, aby to vypadalo, že bitva stále pokračuje. Zachovalo se totiž i několik podob původních fotografií, na nichž Abdul Ismailov (byl identifikován až v roce 1996 a jako 93letý nedávno zemřel v rodném Dagestánu) má „časy“ na obou rukou.

Po válce Chalděj fotografoval na postupimské konferenci a při norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci. Žádná jiná fotka ho už ale tak neproslavila jako ta ze střechy Reichstagu.

Když se ho na první výstavě jeho prací v Berlíně v roce 1994 ptali na její pravdivost, odpovídal: „Je to dobrá fotografie zachycující důležitou skutečnost.“ A v rozhovoru pro Berliner Zeitung o rok později dodával: „Nic jsem neinscenoval. Jen jsem organizoval události.“