V posledních dvou letech dirigujete v Praze častěji a s úspěchem. Jak si rozumíte s Českou filharmonií?

Začalo to na festivalu Dvořákova Praha před dvěma lety a myslím, že si rozumíme velice dobře. Nakonec jako původem Rumun jsem kulturně spjat s hudbou i kulturou střední Evropy velice těsně. A i jako student v Rumunsku jsem rád četl Haška a Čapka a česká hudba patří k mým láskám odjakživa. Mám v repertoáru tolik vašich děl, že mi to někteří vaši krajané ani nevěří.

Kromě Liszta a Prokofjeva jste nyní v Praze uvedl i svého slavného krajana George Eneska. Hrajete jeho Rumunskou rapsodii č. 1 často?

Enescu ji napsal ve dvacátých letech a má v mnohém hodně společného s Janáčkem a Martinů v úsilí o zapojení folklóru do vlastní tvorby. Na rozdíl od Rumunské poémy, kterou napsal již v sedmnácti, v ní šlo více o městský folklór než o venkovský.

Proč vás letos neuvidíme na festivalu Dvořákova Praha?

Termínově to nevyšlo, jelikož chci dělat s ČF a sólisty Dvořákovo Requiem a to potřebuje více zkoušek.

A vaše další spolupráce s ČF?

Máme naplánováno společné turné v Rusku, měli bychom vystoupit i na dalším ročníku Pražského jara.

Jste nyní bez šéfovského místa. Vyhovuje vám to?

Spolupracuji s tolika orchestry, že mám dost práce – hlavně s Berlínskou a Mnichovskou filharmonií, s londýnským Philharmonia orchestrem, často se vracím i do Rumunska. Šéfovské místo vyžaduje osobnosti, které se nebojí konfliktů a zároveň si musí uchovat vnitřní svobodu. Mně jde více o vnitřní i vnější svobodu, o vzájemné obdarovávání.

Často jste pracoval i v opeře, dokonce jednou s Romanem Polanskim.

V 90. letech v pařížské opeře Bastille jsme spolu dělali Offenbacha – Hoffmannovy povídky. Inscenoval je tradičně, bez nějakých pseudomoderních výkladů, ale nápaditě a byl velice dobře připraven. Intelektuálně převyšoval většinu režisérů, se kterými jsem spolupracoval.

Objevujete se mezi těmi, o kterých Vladimír Darjanin v ČF uvažuje jako o nástupcích šéfa Eliahu Inbala. Víte o tom?

Ne, dozvěděl jsem se to od novinářů až teď v Praze a je to pro mě překvapení. Zatím nevím, co bude za tři roky, ale byla by to pro mě mimořádná výzva, které se nevyhýbám.

Nedávno jsem se z německého tisku dozvěděl, že patřím i mezi kandidáty na vedení Mnichovské filharmonie, což jsem také netušil. Myslím, že na výběru šéfdirigenta by se měl podílet i orchestr a nemělo by to být jen strategické rozhodnutí vedení.